Den jedenáctý, 3. srpna 2006 (čtvrtek)
Výlet ke kapličce, návrat do Rily, adrenalinové nocování na stadionu
Dnešek už měl být v podstatě jen jako „dojezdový“. Na další větší výpravu jsme neměli dostatek času a popravdě, asi ani chuti. Šli jsme se tedy jen projít k relativně nedaleké kapličce a zpátky. Batohy jsme si po domluvě nechali v hotelu, kde jsme včera studovali jídelní lístek. Bylo tam prázdno, ale paní nám přislíbila, že od jedné hodiny se bude vařit. Výlet to byl jen na dopoledne a kousek přes, ale měli jsme potíže k cíli vůbec dojít. Nakonec jsme se překonali a došli :-). U kapličky jsme se zdrželi asi dvacet minut a poté jsme se vrátili zpět do hotelové restaurace…
Paní nám sdělila, že mají ještě nějaký problém a že nevaří, ještě tak tři čtvrtě hodiny. Zůstali jsme tedy a v mezičase rozbalili Uno. Když se nedělo nic ani po slíbené uplynulé době, přesunuli jsme se z venkovní terásky dovnitř hotelu a tam restaurace kupodivu fungovala. Objednali jsme si. Jídlo bylo sice dobré, ale porce se ukázaly opět jako nevelké a také s placením byly problémy, když nám přinesli celkový účet, tedy pouze soupis částek a sečtený výsledek, což my jsme chtěli samozřejmě rozepsat a platit každý zvlášť. Mě osobně to bylo skoro jedno, jen Davida trochu štval princip, tak se s číšníkem, který neuměl slovo Anglicky trochu hádal. Nakonec jsme to dali dohromady, ale spočítali jsme, že se dokonce o několik Leva ošidili. Když jsme pak odcházeli z hotelu, David si vzpomněl, že nechal na terásce naše vína v plastu a když se pro ně vrátil, už tam nebyly. Já jsem u toho tedy nebyl, ale bylo mi vylíčeno, že se tam s nějakým zaměstnancem o láhve pohádal, který mu tvrdil, že tam žádné nebyly apod. No, nakonec z něj David vymámil jednu láhev bílého vína, tentokrát skutečně (skleněnou) láhev… 😀
Po návratu ke klášteru jsme se přesunuli na parkoviště, kam jsme včera přijeli a počkali chvíli na autobus, kterým jsme se měli vrátit zpět do Rily. Tam jsme přijeli někdy odpoledne a přesunuli se do vypuštěného bazénku, kde včera seděli skauti. Otevřeli jsme nově nabytou láhev a zkonstatovali, že jsme na té „výměně“ jenom vydělali :-). Potom jsem se s Davidem a Danem vydal do místní samoobsluhy, kde jsme využili příležitosti a zeptali se, zda není možné tady někde přespat. V samoobsluze byl i místní usedlík, který nám poradil, že by to šlo na místním „stadionu“ a že prý má tím směrem cestu. Šli jsme s Davidem a domorodcem několika uličkami a dostali se až na neudržované fotbalové hřiště s vyhořelou tělocvičnou a pochybně vypadající tribunou. Poděkovali jsme, vrátili se k ostatním a sdělili jim nové informace. Ještě chvíli jsme pobyli v „bazénku“ a poté se, již v pozdním odpoledni přesunuli na stadion…
S ustupujícím odpoledním sluncem začínala, jinak polomrtvá, vesnice mírně ožívat, což nebylo nijak příjemné, neboť se začala objevovat místní divočejší omladina. Takový první kontakt s ní byl, když kdosi střelil ze vzduchovky do psa, který se na nás pověsil už na nádraží u bazénku („Alfons 2“). To nás poněkud zneklidnilo, zvláště když se pes pohyboval v naší blízkosti. Na stadionu ve chvíli, kdy jsme tam přišli, nikdo nebyl, ale postupně to tam začalo žít. Tuhle přišlo pár kluků kopat s míčem, támhle prošly dvě holky, dokonce se objevili i dva se vzduchovkami a začali pálit do všemožných terčů kolem sebe, naštěstí to byly plechovky apod. Zatím jsme stany nerozdělávali, zatím si udělali jen večeři. Mezitím na stadion přišel chlápek ve středních letech v trenkách a tílku, přívětivým pokynutím hlavy nás pozdravil a jal se obíhat kolem dokola hřiště. Zvolili jsme si ho za jakéhosi anděla strážce mezi všemi těmi místními. Říkali jsme si, že dokud tu bude kroužit, bude všechno v pohodě. Potom přijelo auto, z něho vystoupil jakýsi muž a šel k nám. Mysleli jsme, že nás jde vyhodit, ale naopak, nám nabízel, že nás ubytuje u sebe doma. Nejprve chtěl nějakých sedm leva na osobu, ale postupně slevoval když viděl, že nemáme zájem. Dokonce nakonec vystřelil částku jedno leva za osobu. Nevím, teď zpětně a skoro i předtím to tak trochu znělo jako varování, že bychom udělali dobře, kdybychom jeho nabídky využili. Nicméně s úsměvem zase odjel…
Začalo se stmívat, místní se postupně vytráceli, i náš „anděl strážný“ dokončil své kroužení kolem stadionu. Přesunuli jsme se na druhou (tmavší) stranu hřiště a našli příhodné místo pro stany. Za tmy jsme je postavili. Noc ještě ale neměla končit…
I po setmění zde bylo velké horko a blbě se spalo, tedy spíš nespalo. První narušení přišlo ve chvíli, kdy na stadion přijela motorka, projela kolem nás a troubila. Bylo to docela dost nepříjemné. Potom na chvíli zmizela, ale zase se vrátila a tentokrát si přivedl s sebou kamarády, kteří se usadili na ochoz, asi dvacet metrů od nás. Prostě nás přišli otravovat. Nejprve kolem nás občas projela troubící motorka, ale když už se jejich drzost stupňovala, přiletěl na stan i nějaký ten kámen, rozhodl jsem se vylézt ven. Nebylo mi v tu chvíli moc příjemně, nevěděl jsem, kam až budou ochotni zajít, ale vylézt jsem musel, protože by zkoušeli pořád víc a víc. Bylo jich asi šest. Dva starší, nevím, možná kolem osmnácti/dvacíti a pak několik odhadem čtrnácti-patnácti letí kluci. Ti se samozřejmě projevovali nejvíc, asi se snažili před staršími kluky ukázat se. Pak dokonce asi dva přišli, jestli prý nemám cigarety, tak jsem jim řekl že nemám a co že je za problém. Šli si zase zpátky sednout. S motorkou to tam pak túroval na místě asi pět metrů od nás a udělal tak do hřiště několik děr. Potom začali házet sem-tam nějaký ten kámen, takže jsem doporučil, aby ze stanu vylezl i někdo další. Vylezli David s Jirkou, což mě trochu uklidnilo. Napětí se trochu stupňovalo, tak na ně David zavolal, že zavoláme policajty, ale jenom je to rozesmálo a ještě nám diktovali tel. číslo, takže jsme si udělali obrázek, jaký respekt z policie asi mají. Takto jsme strávili ještě nějakou dobu, mimo jiné, se slznými plyny v ruce. Nakonec se trochu uklidnili. Sice nás poněkud znervóznělo, když rozlámali vedlejší plaňkový plot, ale naštěstí dřevěné tyče použili na oheň, který si tam rozdělali. Potom konečně odešli. Nicméně, nechtěli jsme teď nechat naše „tábořiště“ bez dozoru, takže David s Jirkou si dali karimatky a spacáky ven (za což jsem jim byl vděčný) a já si šel konečně alespoň na chvíli lehnout. Bohužel ještě jedno divadlo se konalo, protože nějakou půl hodinu po těch klucích, přijeli na stadion dvě auta a asi dvacet minut jezdili kolem dokola. To jsem opět vylezl ven, tady jsem měl o trochu nepříjemnější pocit než z motorky, ale naštěstí se vše odehrálo bez problémů. Když konečně odjeli, šel jsem si lehnout podruhé…