Den druhý, 25. července 2006 (úterý)
Příjezd do Sofie, Sandanski, Melnik, Melnické pyramidy, Roženský monastýr
Ráno, po několika chvilkových spáncích čítající dohromady tak hodinu, možná dvě, jsme dorazili do Sofie. Plán byl dojet na desátou (respektive devět našeho času, mají tam o hodinu více), ale hranice přály, takže jsme zde byli už někdy po sedmé (Bulharského času – dále už jen Bulharský). Vlak do Sandanski, což bylo městečko kam jsme potřebovali, podle jízdního řádu odjížděl v 7:25, což bylo zhruba za pět minut, takže jsme to nijak nehrotili a i když bylo vlakové nádraží hned vedle, nechali ho ujet. Stejně jsme potřebovali rozměnit peníze. Další měl jet ve 12:10, což nám docela vyhovovalo.
Přesunuli jsme se z autobusového nástupiště do nádražní haly a zabrali pozice na místních lavičkách. Šli jsme s Jirkou a Vikim zjistit jak kde se to má s výměnou peněz. Hned před nádražní halou byla směnárna a jedna malá pobočka banky, která otvírala až v půl deváté. Měli jsme štěstí, že jakási skupinka Čechů nás u směnárny předběhla a tak okradli je a ne nás. Já vím, krutě řečeno, ale na druhou stranu… Celé se to odehrálo tak, že jeden kluk bez zeptání položil na pultík ve směnárně stoeurovku a oni mu vyměnili místo psaného kurzu (1Euro = 1,95 Leva) Euro asi za 1,55 Leva. Nějakou dobu se tam s nimi o to hádal a pak to vzdal (rozdíl cca. 600 czk). S nově nabitou zkušeností jsme si tedy počkali až otevřou pobočku banky a tam si svá Eura, po řádném zjištění skutečného kurzu (1,94 lv.), vyměnili. Každý dal 50 Euro, takže jsme vyměnili celkem 350Euro, což bylo nějakých 680 leva. Nám tedy výměna proběhla bez problému…
Času na nějaké větší cestování po Sofii nebylo, takže kromě návštěvy nedalekého stánku s pizzou jsme toho moc neviděli. Tedy ještě jsme se od Maňule a Dana dozvěděli o jakémsi tržišti, kde prý mají úplně všechno a za neuvěřitelně nízké ceny, ale to jsme v tu chvíli zase až tak neocenili, neboť se z bájného tržiště vrátili asi pět/deset minut před odjezdem vlaku :-).
Vlak do Sandanski byl v dobrém stavu, žádné jezdící rumunské popelnice se neopakovali a skutečně jsme někdy před čtvrtou dorazili do stanice, která byla vzdálená asi dva kilometry od městečka. Konkrétní plán jsme měli až do tohoto místa, nicméně hned po výstupu z vlaku se na nás vrhnul místní taxikář kam že to prý jedeme a že nás do toho cca. 20km vzdáleného Melnika, kam jsme potřebovali, vezme za 30 leva. Cena 60 kč na osobu se nám zdála přijatelná a hlavně tedy rychlá a pohodlná. Jelikož nás bylo sedm, v mžiku zavolal (asi) kamaráda a druhý taxík tu byl do pěti minut. Svezl jsem se tedy starým mercedesem. Taky se s tím moc nemazlil a v jednu chvíli jsme se po místních okrskách řítili stodvacítkou…
Do Melnika, což je vesnička na jihu Pirinu, jsme dorazili v pohodě asi za dvacet minut, kde nás vysadil na jakési křižovatce, u parčíku se sochou válečného hrdiny „pana Sandanskiho“. Okamžitě se na nás vrhli místní jako na zdroj potenciálních financí. Pokusili jsme se jedné babči zeptat na správný směr, ale dostali jsme z ní jen 6 leva za noc a se snídaní u ní doma :-). Chvíli jí trvalo než zjistila, že u nás jí pšenka nepokvete, v podstatě jsme to vlastně nakonec vzdali my s tím, že cestu nějak najdeme sami. Ještě chvíli jsme se plácali v parčíku, nabírali vodu, jedli meloun zakoupený na možná-existujícím sofijském tržišti apod. A pak už jen zbývalo opustit Melnik a vydat se k blízkým melnickým pyramidám.
Cestu z Melnika jsme za pomoci místního usedlíka trefili napodruhé. Stoupala docela pozvolna, značená moc nebyla, ale vzhledem k tomu, že jsme šli v jakémsi zalesněném klikatém kaňonu, nešlo z ní příliš sejít. Potkali jsme malou skupinku Francouzů, kteří šli Pirin z druhé strany a prohodili s nimi pár slov. Do oblasti „pyramid“ jsme dorazili vzápětí. Byli to v podstatě útvary, které vznikli rozpadnutím sypkých kopců. Připomínalo to obrovské termitiště. Moc pěkné, nic takového jsem ještě neviděl. Mezi šestou / sedmou jsme dorazili na dnešní nejvyšší bod, odkud jsme si celou pyramidovou oblast mohli dobře prohlédnout. Také náš dnešní cíl už byl vidět – Roženský monastýr…
Sestoupili jsme k němu a začali hledat vhodné místo pro stanování. Než jsme se rozhodli, začalo pršet a tak jsme při rychlo-nouzové stavbě stanu „trochu“ promokli. Počkali jsme tedy až se to trochu přežene a já zrekonstruoval svůj stan (Maňule totiž původně dala delší tropikovou tyč na místo jedné ložnicové, čehož jsem si nevšiml, takže to pochopitelně postavit nešlo :-). No, alespoň vznikla moc pěkná fotka, i když si ze mě celou dobu, co pršelo, pěkně utahovali :-).
Po večeři jsme to už nijak neprotahovali a šli si lehnout. Jednak ještě (už zase) pršelo a druhak jsme toho za dnešek měli až dost…