Den pátý, 28. července 2006 (pátek)
Chata u Temného plesa, příliš brzké táboření, nucený návrat k chatě
Ráno jsme se vzbudili do krásného počasí. Během dopoledne jsme došli na konec onoho dlouhého údolí a přes sněhem pokrytou stráň, po které jsme museli sklouznout dolů, jsme se vyšplhali do sedla odkud jsme měli pěkný výhled na chatu u Temného plesa. To už jsme stáli ve výšce něco přes 2500 m. Následoval rychlý sestup k chatě, kde bylo zase o trochu více lidí, ale ne tolik jako u chaty Pirin, což bylo pochopitelné, neboť k chatě Pirin se dalo dojet i autem, sem silnice nevedla. Dali jsme si zde oběd a i něco koupili – polévku a omeletu, ceny byli srovnatelné nebo i menší než u nás. Mezitím se většina oblohy zatáhla a přišly tmavé mraky…
Akorát ve chvíli, co jsme od chaty vycházeli, začalo v dáli trochu bouřit. Ušli jsme asi dvě stě metrů a spadly první kapky, tak jsme se oblékli do pláštěnek. Směrem, kam jsme měli jít to, co se počasí týče, nevypadalo nejlákavěji, tak jsme čekali na místě, a čekali co se bude dít dál. V tu chvíli začal Dan barvitě líčit historku jak prý teď naposled „příšerně zmokl“ na Slovensku :-). Navrhnul jsem, že počkáme na místě a jestli to bude mít zhoršující se tendenci, vrátíme se zpátky k chatě a tam přečkáme nejhorší. Za chvíli se rozpršelo. Tedy ne nijak závratně, prostě takový podprůměrný deštík. Nicméně vida, že Dan je stále nervóznější ;-), přesunuli jsme se zpátky k chatě pod stříšku. Tam jsme setrvali asi půl hodiny, během které deštík přešel a mraky se začaly znovu trhat. Pak jsme vyrazili na další cestu…
Přišla pozdně odpolední hodina a my se rozhodli někde utábořit. Tedy asi tři čtvrtě hodiny od chaty jsme našli krásné místo nějakých dvě stě, tři sta metrů od cesty mezi několika plesy. Místo to bylo opravu pěkné, bohužel až příliš dobře viditelné z cesty, což se nám stalo osudné. Když jsme rozdělali stany a začali dělat večeři, přišel k nám jakýsi chlapík a prokázal se nám průkazem horské stráže či co a jal se nás vystěhovávat, protože v národním parku se nesmí stanovat. Samozřejmě nás o otrávilo, ale co se dalo dělat. Uměl jen německy, takže se s ním bavil David, který tento jazyk ovládal. Chlápek byl docela sympaťák a pořád nám říkal, že je mu to líto, že by nás tu klidně nechal, ale že strážců tady chodí víc a že by nás stejně někdo vyhodil. Byla to trochu naše blbost, protože stany jsme postavili dost brzo, asi po páté hodině, na viditelném místě, kousek od chaty, kde možnost táboření je a za dobrého počasí. Nechal by nás na místě jen kdyby bylo hnusně a bylo by pozdě.
Vůbec, s tím dorozumíváním, nejdřív jsem to na Bulhary zkoušel s Angličtinou, ale po několika nechápavých výrazech jako že tenhle jazyk ne, jsem to vzdal a mluvil na ně více-méně Česky. Rozuměli mi pak mnohem lépe… 🙂
Potom nás odvedl zase zpátky k chatě u Temného plesa, kde jsme zaplatili dvě leva na osobu a postavili si vedle stany. V chatě bylo mnohem víc lidí než odpoledne, dali jsme si zde aspoň večeři. Trochu nás tento návrat štval, ale nebylo to zase až tak tragické zdržení. Dozvěděli jsme se, že právě tento následující úsek (chata u Temného plesa – Vichren), je hlídaný asi nejvíc. I když, včera jsme měli asi taky trochu štěstí, že zrovna na trase chata Pirin – chata u Temného plesa žádný horský strážce nešel. Možná by nás také vyexpedoval někam na patřičná místa…
Ještě jedna věc stojí za zmínku. Jídelní skupinka Viki, Jirka a Dan v našem „nevydařeném“ tábořišti už stihla začít vařit. Když jsme se pak měli vrátit, bylo jim pochopitelně líto vylít již do (studené) vody nasypanou (myslím že) bramboračku a tak jí Viki nesl celou cestu zpátky k chatě přes skály v ruce. Škoda, že jsme nepořídili fotku. Zdokumentovaný kráčející horal v plné polní s kastrolem polívky v ruce by stál za to… 😀