Den sedmý, 30. července 2006 (neděle)
Výstup na Vichren, útěk před bouřkou
Dnes nás čekal velmi náročný výstup na Vichren. Náročný hlavně proto, že jsme asi na dvou vzdálenostních kilometrem měli udělat asi kilometrové převýšení. Dohodli jsme se, že budeme vstávat o hodinu dříve, tedy v šest, což se nám podařilo a vyrazili jsme nějak po půl osmé, což bylo velmi dobré skóre. Přeci jen to jde, když se chce… 🙂
Zelená značka na Vichren měla začínat kousek od kempu, kde jsme nocovali, ale měli jsme trošku problémy ji najít. Nicméně doptali jsme se a po nabrání plného stavu vody (následující den žádná voda být neměla) jsme se jali stoupat vzhůru. Cesta byla ze začátku po strmém zalesněném svahu, ten byl ale opravdu příkrý, takže pásmo lesa vzápětí zmizelo. Několikrát jsme se tu míjeli se dvěma dvojicemi turistů „baťůžkářů“, tedy výletníků – cestující na lehko. Pravděpodobně se nám podařilo sejít z cesty, protože najednou jsme stoupali po minimálně pětačtyřicetistupňovém svahu, který tvořila lavina z malých kamenů, takže to docela ujíždělo. Když jsme tuto lavinu zdárně překonali, všimli si, že asi o padesát metrů vedle vede pravděpodobně správná cesta. Napojili jsme se na ní a pokračovali v už velmi příjemném loukoidním terénu…
Počasí nám stále přálo, Vichren se nad námi majestátně tyčil, takže jsme fotili jako diví. Posléze jsme se přehoupli do velké podvichrenské kotliny (nebo jak to nazvat), kde byla i malá útulna. Tady se napojovala cesta, která vedla kolem dokola Vichrenu, takže se zde objevili další turisté. Zbývalo nám pár set výškových metrů (alespoň podle mapy) do sedla pod Vichrenem. Zdálo se to dost, ale svah místy stoupal opravdu příkře…
Po nějaké době bylo podvichrenské sedlo (kolem 2700 m. n. m.) na dohled. Lidí už tady bylo více, mohli jsme pozorovat skupinky lidí jak šplhají po závěrečném dvousetmetrovém převýšení na vrchol Vichrenu. Chvíli jsme v sedle pauzovali a rozhodovali se co dál. Bylo kolem poledne, v plánu jsme měli pokračovat severní cestou k další útulně, která už měla vést po hřebenech.
Nejprve jsme se ale rozdělili na dvě skupinky, které měli bez baťohů dobýt vrchol Vichrenu. V té první jsem byl Dan, Viki, Maňule a já. Druhá skupinka si měla mezitím dát oběd. Na vrchol jsme se dostali celkem bez problémů asi za půl hodinky a dobyli tak nejvyšší vrchol Balkánu. Tam se to lidmi jen hemžilo, takže jsme udělali pár vrcholových fotek a vydali se zpět dolů. Cestou do sedla jsem hledal vhodný kámen, který bych si mohl s sebou odvézt. Našel jsem, moc pěkný, i Danovi se líbil :-). Když jsem ho pak doma zvážil, měl 1,59kg…
Druhá skupinka vyrazila a my si mezitím dali oběd. Počasí bylo pořád slušné, jen se už trochu honily mraky, prozatím ale bílé. Sledovali jsme druhou skupinku jak šplhá vzhůru, ale asi v necelé polovině výstupu to obrátili a vrátili se do sedla, prý se to zdálo už moc příkrý, škoda…
V klidu jsme poobědvali a trochu s nejistým pocitem sledovali tmavé mraky, které se začaly formovat severozápadním směrem, kam jsme měli jít. Zůstali jsme tedy na místě a chvíli počkali jestli se to třeba nevybere. V dáli začalo bouřit a na nás spadlo pár kapek. Byli jsme ale stále na okraji tohoto bouřkového mračna a prozatím se to valilo kolem nás do údolí, ze kterého jsme vycházeli. Takto jsme na místě seděli asi dvacet minut a mezitím se oblékli do pláštěnek. Mraky ale pomalu začaly cestovat i na nás, takže když už zabouřilo dostatečně blízko, rozhodli jsme se sestoupit dolů ze sedla, směrem zpátky k útulně. O kus dál už blesky běhaly i nad námi, tak jsme si radši lehli na zem na louku. Takto jsme leželi v nepříliš prudkém dešti asi čtvrt hodiny, než přešlo nejhorší a pak jsme se zvedli a pokračovali dále k útulně. V té době už tady moc lidí nebylo, jen jedna dvojice Čechů se kterou jsme prohodili pár slov a potom asi dvě dvojice, jedna zůstala v sedle a druhá byla ještě výš. Ty se nám na nějakou dobu ztratili z dohledu v mraku, ale když se to rozehnalo, tak jsme je zase viděli živí a zdraví…
Sestoupili jsme zase zpátky do kotliny k útulně, tedy ne k ní, ale na takový pěkný plácek pod ní, kde bylo ideální místo na stany. Dvojice Čechů i druhá dvojice (kde byla třetí, to nevím) pokračovali zpátky do údolí. My jsme zůstali na místě a čekali, až trochu přestane pršet, abychom postavili stany. Za chvíli to trochu polevilo, čehož jsme využili a vzápětí se pod střechou převlékli do suchého. Bylo něco mezi čtvrtou a pátou. Pak jsme vařili, jedli a trochu sušili a debatili co zítra. Mezitím pršet přestalo a obloha už také nehrozila nízkými černými mraky, místo nich tam byli hodně vysoké našedivělé. Docela brzo, tak kolem osmé jsme šli spát…