Den osmý, 31. července 2006 (pondělí)
Opětovný výstup do sedla pod Vichrenem, krásná hřebenovka, ukecaný Moravák, sestup potokem, údolí, které nás nepustilo
Tak, druhý pokus. Dnes nás měl čekat docela náročný den. Ráno jsme vstali kolem té sedmé a bylo jako obvykle každé ráno – hezky. Příliš jsme se nezdržovali a vyrazili již známou cestou dál, tedy opět do sedla pod Vichrenem. Tato cesta nám uběhla velmi rychle. Tentokrát nám ji zpestřila skupina kamzíků šplhající po neuvěřitelně strmé stěně Vichrenu…
V sedle jsme udělali krátkou pauzu a dohodli se na dalším postupu. Byla paráda, že dnes nebyla široko daleko ani noha, přece jenom jsme oproti všem ostatním měli asi čtyřhodinový náskok, jelikož jsme spali kousek pod Vichrenem. Teď tedy měla přijít cesta, na kterou se nejvíc těšil Dan (už od Náchoda ;-).
Zatímco značená turistická značka vedla po svahu Kutela dále na sever, neznačená, na mapě jen čárkovaná, vedla přes jeho vrchol a až následná hřebenovka se měla připojit ke značené. Rozdělili jsme se na dvě skupinky, tedy zatímco Terka s Davidem a Jirkou šli spodní cestu, já s Maňulí, Vikim a Danem jsme se jali šplhat na vrchol Kutela. Cesta ani tak nebyla cestou, prostě jsme šplhali kde to šlo. Svah byl ale dostatečně oblý, takže se šlo poměrně dobře a my cca. po půl hodině vystoupali na Kutelo. Výhled z něj byl opravdu majestátný, zvláště pak na sousední Vichren, to musím uznat…
Udělali jsme nezbytná vrcholová fota a pokračovali po úzkém hřebeni dále na severozápad. Tady odsud jsem přinesl pěkné akční video! 🙂 Přešli jsme přes další vrchol Končeto a otevřel se nám pohled na další krásnou hřebenovku na kterou se zhruba uprostřed napojovala turistická značka, druhá skupinka byla v tu chvíli zrovna na oné pomyslné křižovatce. Sestoupili jsme z Končeta a napojili se na turistickou značku (další akční video po hřebeni se zábradlím). Tady nechala Terka (po předchozí domluvě v sedle pod Vichrenem) baťoh a pokračovala tímto náročnějším úsekem bez něj a my jsme jí s ním přes onen exponovanější úsek pomohli…
Po krátkém odpočinku jsme pokračovali cestou dále. Dalších několik kilometrů cesty šlo hodně rychle, protože byly relativně po rovině. Když jsme míjeli druhou útulnu shledali jsme, že místa v ní velmi málo, navíc tam už někdo přebýval a kolem se stany postavit nedaly, takže včera bychom tady asi ani tábořit nemohli. Míjelo poledne a opět se jako již klasicky v předcházejících dnech, začaly přehánět tmavé mraky. Terce tato situace vlila novou energii a pomalu jsme jí až do sedla, ze kterého jsme měli sestoupit do údolí, nemohli dohnat :-).
Do sedla jsme dorazili tak akorát na oběd, tak jsme se domluvili, že sestoupíme k vodě a tam dáme pauzu (vodu jsme naposled nabírali včera ráno, ještě v civilizaci pod Vichrenem). Bylo i na dohled sedlo Predel, přes které jsme se měli ještě přehoupnout do úplně definitivního sestupu z Pirinu…
Po krátké pauze jsme začali sestupovat do údolí. Měli jsme v plánu sestoupit do „pravého“ údolí, kam i vedla turistická značka k chatě Javorov. Kousek pod sedlem jsme ale potkali jednoho strašně ukecaného moraváka, takového padesátníka, který cestoval sám a který nás přesvědčil, abychom šli určitě tím údolím vlevo (přes které bylo na druhé straně vidět sedlo Predel), protože on šel právě z Predele kolem chaty Javorov a že prý je to dlouhá „zbytečná“ cesta a že chata nestojí za nic. Také nám doporučil, až sestoupíme do Predele (křižovatka, kde začíná – pro nás tedy končí – pohoří Pirin na jeho severním okraji), tak že máme určitě zajít do blízké restaurace, kde vaří „tlustá ženská“, že se tam prý zdržel déle než původně zamýšlel jak dobře tam vařili :-). Od této chvíle jsme si z toho (hlavně s Davidem) dělali srandu a upínali se k tomuto cíli ;-).
Konečně jsme se s Moravákem (na několikrát 🙂 rozloučili a začali sestupovat do „levého“ údolí k potoku. U něj jsme našli pěkné místo na oběd, umytí a doplnění vody. Ve vidině zítřejšího sestupu k „tlusté ženské“, jsme tentokrát dokonce vařili :-). Vegetili jsme tu opravdu dlouho, počítám minimálně hodinu, ale spíš ještě déle. Bylo ještě docela brzy, tak jsme se domluvili, že v klidu sestoupíme ještě kus do údolí, někam k místu, kde se napojuje turistická značka z „pravého“ údolí chaty Javorov a tam přenocujeme. To nás ale ještě měla čekat cesta…
Sestoupili jsme na pěknou loučku, jako stvořenou pro stanování, tak jsme si chvíli pohrávali s myšlenkou tady zůstat, ale přece jen bylo dost brzo, tak jsme se rozhodli pokračovat. Tak nějak jsem to už vypustil a ani se nijak zvláště nezamýšlel nad Danovým nápadem sestupovat podél potoka dolů. Vikiho poznámka, že cesta pravděpodobně vede o něco výše, vyšla chybně naprázdno. Ani jsem si neuvědomil Danovu posedlost sestupování potokem 😀 a prostě akceptoval myšlenku, že potok přece musí vést dolů do údolí k té „naší“ cestě. Zpočátku to šlo velmi dobře, malý potůček tekoucí loukami s občasným trsem kleče jsme přeskakovali jako nic, ale postupem času jsme se čím dál tím více dostávali do pásma hustější a hustější kleče, takže přišlo na řadu i nějaké to menší prodírání se větvemi. Kleč byla ale stále „agresivnější“ a potok po nabalení několika menších potůčků širší a divočejší. Přišlo na řadu další proplétání se hustou klečí a první namočené boty při přeskakování potoka po kluzkých kamenech. Pak přišel asi pětimetrový úsek, kdy asi metr a půl široký potok mizel pod klečí, respektive kleč z obou stran se hodně nakláněla nad potok a bránila dalšímu postupu. Dan tedy statečně prošel první, muselo se jít už přímo potokem, nebo tedy po občas čouhajících kamenech v předklonu, na výšku tam byl asi metr místa. Já jsem to také ještě prošel bez větších následků, ale David a Jirka už rezignovali, přezuli se do sandálů a dál pokračovali pohodlněji přímo potokem, voda ne-voda…
O kousek níž na nás čekalo ještě větší překvapení. Jelikož klečí hustě prorostlé svahy kolem potoka se neustále zvedaly, respektive „zestrmňovali“, svítilo sem čím dál méně sluníčka. Najednou jsme narazili na něco, co jsme opravdu nečekali – potok mizel ve sněhovém tunelu! Tunel byl naprosto tmavý, vysoký tak dva metry. Vylezli jsme tedy na něj a po jeho okraji jsme postupovali po dlouhém „sněhovém poli“, které se táhlo skalnatým korytem potoka. Působilo to trochu zlověstně, zvláště v představě, jak idylicky malý potůček začínal a co nás ještě asi čeká. Masa sněhu byla úplně zmrzlá, ale stejně jsme pomalu postupovali na kraji podél kleče a ke středu si příliš netroufali, abychom se náhodou nepropadli do tunelu, to by bylo hodně nepříjemné. Sněhové pole končilo asi po sto / sto padesáti metrech dalším tunelem, ze kterého potok vytékal, ale jen aby seskočil z cca dvoumetrového vodopádu a znovu se ponořil do dalšího tunelu. I toto pole vedlo skalnatým korytem nějakých sto metrů, kde nás čekalo velmi nepříjemné překvapení v podobě asi čtyřmetrového pádu, který byl způsoben zúžením jinak dostatečně široké soutěsky asi na dva metry a tedy i zmrzlý sníh se zde nakupil na nějakou dvojnásobnou výšku. To byl tedy konec sestupu potokem…
Rozmýšleli jsme si, co dál. Nejhorší bylo, že o nějakých sto metrů vzdušnou čarou soutěsky dál bylo vidět, že hranice kleče ustupuje a začíná zde pásmo vysokých stromů. Zkusili jsme tedy kousek nad „sněhovým pádem“ vyšplhat po strmém svahu vzhůru a hustou klečí se snažili prodrat kolem. Cesta byla ale natolik náročná, že jsme zůstali na místě a vyslali rychlého posla (mě), aby šel omrknout další situaci bez baťohu. Prodral jsem se spolu s Maňulí asi třicet metrů hustou klečí (docela zajímavá chůze – neustále nějakých půl metru nad zemí po silných, „lehavých“ větvích kleče). Po těch třiceti metrech kleč zmizela a já jsem začal šplhat po kamenitém svahu vzhůru. Když jsem byl o nějakých padesát výškových metrů výše, mohl jsem si prohlédnout koryto potoka táhnoucí se údolím skrz hustou kleč a na druhé straně cestu, kterou jsme nenašli. Vedla v podstatě podél potoka, akorát o dost výše. Nejblíže vedla právě v místě, kde (pro nás) končil potok a to asi třicet, čtyřicet metrů nad korytem. Ještě jsem vystoupal výše, abych se podíval, zda se nelze někde rozumně přehoupnout přes hřeben někam na druhou stranu do „pravého“ údolí s chatou Javorov, ale teď zpětně vidím jaká to byla marná snaha, protože masiv mezi „levým“ a „pravým“ údolí byl opravdu mohutný a v podstatě nepřelezitelný. Výhled byl tedy parádní všemi směry, ale bylo to trochu depresivní. Stál jsem na místě, kam asi moc lidí nechodí (zda tu vůbec kdy někdo byl – co by tady taky kdo dělal kromě kamzíků) a na žádnou stranu to nešlo. Sice bylo krásně, sluníčko ještě hrálo, ale osmá hodina večerní se blížila a nám nezbývalo už moc denního světla. Vrátil jsem se tedy zpátky dolů k ostatním a sdělil jim své poznatky. Bylo rozhodnuto, vracíme se zpátky potokem nahoru…
Tak nás tedy potok nakonec dostal, údolí nás kousek před cílem prostě nepustilo. Sice jsme se ještě několikrát pokusili za pomocí nějakého „rychlého posla“ proniknout klečí nahoru k cestě, ale pokaždé bez výsledně. Cestou zpět jsme rozbili několik „mužíků“, které tam bůhví kdo z bůhví jakého důvodu postavil a které nás cestou dolů přesvědčovali, že jdeme správně. Odevzdaně jsme se tedy vrátili zpět na loučku, která nás ještě brzo odpoledne lákala k utáboření se. Došli jsme na ní už za šera a stany dostavili v podstatě za tmy. Byl to hodně náročný den, ale asi nejhezčí z celého Bulharska, tedy minimálně pro mě…