Den první, 13. června 2008 (pátek)
Odjezd z Prahy, cesta do Budapeště, nádraží Keleti
Páteční odjezd byl díky jízdnímu řádu stanoven na 11:33, kdy nám z Holešovického nádraží odjížděl rychlík EC 171 Hungaria směrem na Budapešť. Sraz byl tradičně o hodinu dříve, tedy v půl jedenácté, což se opět ukázalo jako prozřetelné, neboť Viki se doma lehce zdržel a přišel až po jedenácté hodině. Tentokrát tedy dorazili všichni, žádné ztráty hned na začátku se nekonaly… 🙂 Vlak z Berlína měl jen pětiminutové zpoždění. Když přijel, s potěšením jsme zjistili, že v něm moc lidí není. Našli jsme si volná vhodná místa a vyrazili směr Budapešť – Keleti…
Do Budapeště jsme přijeli dost přesně podle řádu, tedy v půl sedmé večer. Měli jsme spoustu času do dalšího spoje, který měl odjíždět až ve 23:25. Chtěli jsme se podívat někam do historického centra, ale po chvíli bloumání po okolí a poptávání se jsme zjistili, že bychom museli někam popojet metrem nebo autobusem a to se nám nechtělo. Po procházce po okolí jsme se tedy vrátili na nádraží a našli zapadlou místní čekárnu. Byli v něm akorát dva spící asi-bezdomovci, jinak nikdo, možná ještě jeden pravděpodobně-cestující. Čekání jsem si zpříjemnil nákupem (a psaním) pohlednic na poště nacházející se hned vedle nádraží a která mě překvapila svou otvírací dobou do devíti hodin. Eura tam tedy nebrali, ale ochotně mi mou desetieurovku za Forinty vyměnili. Když jsem se pak díval na kurzy v nádražních směnárnách zjistil jsem, že mi dali opravdu hodně dobrý kurs. Když pak přišel čas odjezdu a my našli to správné nástupiště a dokonce i vlak na něm, nemohli jsme se dopátrat vagónu, do kterého jsme měli koupené místenky. Našli jsme ho až skoro na konci perónu, ale byli jsme okolostojícími ubezpečeni, že do tohoto nastupovat nemáme, že tento vagón budou odpojovat. A skutečně, za chvíli nám náš vagón kamsi odvezli. V té chvíli se objevili tři Češi, kteří měli obdobnou rezervaci jako my. Dozvěděli jsme se, že jedou na Retezat :-). Chvilku jsme po perónu nervózně přešlapovali a tak průběžně se ptali kolemjdoucích výpravčích jak to vypadá s naším náhradním vagónem :-). Vždy jsme byli ubezpečeni, že „ještě chvíli, ještě deset minut“. Když už se blížil čas odjezdu a perón byl prakticky prázdný (jen stále nás pět na něm), vrhli jsme se znovu na již známou výpravčí a ta nám po zkontrolování našich lístků ukázala na jeden z již přistavených vagónů. S úlevou jsme do něj nastoupili a po chvilce, kolem té půl dvanácté budapešťské nádraží skutečně opustili…