Den druhý, 14. června 2008 (sobota)
Příjezd do Aradu, zábava ve vlaku, Ilva Mica, Rodna Veche, první výstup
Do rumunského Aradu jsme měli přijet ve 4:25. To jsme taky podle našich hodinek přijeli, jen nás trochu udivilo, že na všech nádražních hodinách bylo o hodinu více. Měl jsem za to, že v Rumunsku je stejné časové pásmo jako u nás a krom toho výpis jízdního řádu vlaků z IDOSu žádnou takovou změnu nehlásil (teď zpětně samozřejmě vidím, že jsou „o hodinu napřed“ :-). Nicméně rychle jsme se zorientovali, přeřídili čas a již podle tohoto jsme v 7:42 (opět přesně) odjížděli směr Ilva Mica, což měla být nevelká obec ležící na jedné z hlavních železničních tras směrem na severo-východ…
Ještě na nádraží v Aradu k nám do kupé přišel jakýsi „prodavač“, který beze slova rozložil svůj sortiment na sedačky kolem nás – vesměs nějaké bločky, tužky atp., všechno za jedno nebo dvě Lei (1 Lei = 7kč) a odešel. Zajímavý způsob prodeje :-). Co mě ale zaujalo, byly malé piksličky, které vypadaly jako „tygří mast“, co kdysi míval táta. Rozhodl jsem jeden takový minibalíček obsahující dvě takovéto mastě pořídit a krom toho jsem stejně potřeboval rozměnit svou nejmenší bankovku – 50ti Leiovku. Když se pak vrátil, já mu ukázal co chci a zamával před ním padesátileiovkou, protáhnul obličej – evidentně neměl na vrácení. Výmluvným gestem mě ale ubezpečil, že peníze na vrácení sežene a s tím z kupé odběhl. Nicméně už se bohužel nevrátil, ale viděl jsem, jak po chvíli prošli chodbičkou dva průvodčí a jeden z nich držel můj „vysněný balíček mastí“. Byly tedy dvě možnosti: Buďto mého prodavače vyhodili ve chvíli, kdy se ke mně vítězoslavně vracel i s penězi na vrácení, zboží mu zabavili a vyhodili z vlaku a nebo prostě a jednoduše průvodčí jednoleiovku měl a od prodavače si zboží regulérně koupil… 🙂
Někdy v průběhu trasy si k nám do kupé přisednul jakýsi muž ve středních letech a začal s námi komunikovat Anglicky. Byl z New Yorku a prý jel navštívit nějaké město na severo-východě Rumunska, odkud pocházeli jeho předkové. Nás se taky vyptával odkud jsme a kam jedeme, načež nám doporučoval nějaké Americké hory :-). Dobře se s ním ale povídalo. Chvíli po něm přistoupila jakási rumunská omladina, která obsadila chodbičku před naším kupé. K našemu zabavení pustili z přenosného kaze(CD)ťáku nějaké rumunské hity. Těch pár hodin jízdy jsme měli pocit, že hraje stále jedna a tatáž písnička :-D. V průběhu cesty se zopakovala situace podobná té s prodavačem, akorát že tentokrát to prostě jen žebral. Stejně jako prodavač bez jakéhokoliv slova přišel do kupé, rozložil na sedadla ke každému z nás (čtyři jsme byli v kupé) lístečky a odešel. Náš Američan z Rumunštiny na lístečku přeložil „tradiční“ životní příběh ve zkratce, který se dal očekávat, že tam bude mít napsaný…
Na nádraží Rodna Veche jsme (konečně! 🙂 přijeli asi s desetiminutovým zpožděním, tedy kolem tři čtvrtě na pět. S námi vystoupilo několik místních, žádný turista. Vlastně jediné očividně horské turisty jsme viděli v té Budapešti. Místního výpravčího jsme pak poprosili o naplnění našich pet-flašek vodou a on nám ochotně vyhověl. Dokonce mi dal ze svého plecháčku při plnění ochutnat a s úsměvem mi pyšně naznačoval, že je přímo z hor… 🙂 Kolem páté hodiny jsme tedy hned po pořízení před východové fotografie vykročili k horám…
Podle mapy měla naše značka začínat na druhém konci městečka, kousek od nevelkého náměstí se dvěma kostelíky. Vypravili jsme se tam hlavní silnicí, která procházela obcí. I když byla Rodna docela rozlehlá obec, nevím jestli bych jí nazval městečkem. Domy a vůbec prostředí bylo tak nějak na půl cesty mezi vesnicí a městem. Jen kolem onoho centra to vypadalo „městsky“, dokonce jsme potkali i jeden bankomat a pizzerii :-). Našli jsme i jakousi informační tabuli, ze které jsme si opsali telefonní čísla na policii a místní horskou službu Salvamont. Začátek značené trasy jsme bez problémů našli a vypravili se do prvního okamžitého stoupání lesem…
Bylo příjemné počasí, takové polojasné a teplota vzduchu taková akorátní. Bylo znát, že tu během dneška pršelo. Hned za první zatáčkou se cesta rozdvojovala na zdánlivě dvě rovnocenné a směrovka nikde. Zvolili jsme tedy jednu z nich, kterou jsme považovali za pravděpodobnější, ale jakási babička na zápraží domku, který ležel právě mezi rozdvojující se cestou, na nás zamávala, že je to ten druhý směr :-). S díky jsme zamávali a vydali se určeným směrem. Kousek za domkem se nacházel starý hřbitov, tak jsme si řekli kam že nás to ta babička poslala… 🙂
Další strmý výšlap nás provedl lesem (potkali jsme obřího ježka 🙂 a vyvedl na otevřený kopec, odkud byl stále lepší a lepší rozhled zpátky dolů do údolí (nejen) na Rodnu. Počasí bylo stále příjemné a my jsme došli až k loukám, které vypadaly jakoby „golfové“ (až na ten strmější terén 😉 a kde jsme to chtěli podle plánu pro dnešek stanovat. Pěkné místo jsme nakonec našli pár set metrů za Vf. Lazului (1001 m. n. m.) na jedné rovnější „kaskádě“ louky vedle jakéhosi polorozbořeného dřevěného (asi)seníku a na kůlu namotaného balíku sena, které se tam sušilo. Chvíli předtím, než jsme tam přišli, se zde páslo několik koní. Postavili jsme stan, udělali výbornou večeři a někdy po deváté hodině konečně po dlouhé cestě zalehli do příjemné spací polohy… 🙂