Den třetí, 15. června 2008 (neděle)
Prší, ovčí stádo, prší, koně, prší, psi u Salvamontu, prší, sníh, prší, rezervace Lala Mica, konečně přestává pršet, pleso Lala Mica
Ráno jsme se probudili do zataženého dne. Po snídani během balení kolem nás prošli dva pastevci s koněm. Naštěstí jen z nedaleké cesty zamávali a nic po nás nechtěli (jako třeba daň z toho, že jsme jim spali na louce nebo tak něco :-).
Chvíli po tom, co jsme vyšli, začalo pršet. Viki prvně vyzkoušel půjčenou pláštěnku. Kromě zahalení vlastní osoby měla na zádech velký „hrb“ na zakrytí celé krosny. Opravdu dobré zapláštěnkování. Jediná nevýhoda byla, že pokud chtěl něco z batohu, neměl jinou možnost než sundat pláštěnku celou, tedy i ze sebe. Já jsem kromě normální pláštěnky na sebe nasadil nově pořízenou klasickou „borůvku“, tedy stahovací pytel objímající celý batoh kromě místa zad, odkud vycházejí popruhy. Nasadil jsem jí ale nějak blbě, takže jsem měl mírné potíže s jejím ukotvením – v dešti se mi ale nechtělo moc zkoumat proč. Po čase jsem pochopil, že jsem jí dal naruby. Také díky pet-flaškám připevněných popruhy k bokům batohu chybělo pár centimetrů, které mohly být pláštěnkou ještě zakryty a to jsem kupoval ten největší objem, co v krámu měli! (alespoň jsem si to myslel).
Za deště, který nebyl nijak silný, ale o to víc vypadal na dlouho, jsme pokračovali po cestě mezi loukami s občasným lesíkem. Za jedním takovým se na nedalekém obzoru vylouplo několik krav a kolem se prosmýknul pes. Porozhlédnul jsem se po něčem, co by vypadalo jako těžkopádná hůl, ale krásný dlouhý klacek, který opodál ležel, se ukázal býti spadlým plotem, který byl spojen propleteným, zrezivělým ostnatým drátem. Chvíli jsem se z toho hůl snažil vypáčit, ale po chvíli marné snahy jsme rezignoval a uloupnul jsem si z onoho plotu méně upevněnou – no, řekněme „vycházkovou hůlku“ :-). S nepatrným navýšením pocitu bezpečí jsme pokračovali dál. Sešli jsme z cesty, abychom obešli krávy a jejich případné hlídače. Když jsme přelezli onen nedaleký obzor, spatřili jsme na protější stráni ovčí (a kozí) stádo. Zpozorovali jsme několik psů a dva bači. Mířili neomylně přes oblast, kudy jsme i my museli projít. Ještě chvíli jsme postupovali, až nás psi zpozorovali, seběhli se asi tak na půli cesty mezi námi a stádem (cca. sto metrů od nás) a jali se nás vyštěkávat. Chvíli jsme tam tak v dešti postávali a čekali, co se bude dít. Naštěstí bača, znalý situace, sešel ze stráně dolů a zahnal nejvytrvalejšího psa zpátky ke stádu. Moc se mu nechtělo, ale nakonec šel. Mezitím jsme vystoupali zpátky na naší cestu, kde jsme se s bačou sešli. Jen co jsme se pozdravili, už se nás ptal, jestli nemáme cigaretu. Ochotně jsme mu nabídli z připraveného balíčku. Jednu si vzal a ještě požádal o oheň, dostal tedy vypůjčené zápalky. Potom jsme viděli jak jeho kamarád na stráni cosi volá a gestikuluje, až nám pak „náš“ bača sdělil, že kamarád by chtěl taky. Byl jsem rád, že se cigaret zbavuju, takže bača dostal další dva kousky, aby se mohl podělit. Rozloučili jsme se a pokračovali dál…
O kousek dál se za dalším nedalekým obzorem vyloupla hlava koně a bedlivě nás pozorovala. Po chvilce se vedle ní vyloupla druhá a pak i třetí. Po čtvrté jsme si mysleli, že to bude nějaké větší stádo, ale nakonec tam byli „jen“ čtyři. Chvíli pozorovali, jak zdoláváme jejich sedlo, na kterém stáli a pak o nás ztratili zájem. Na „minivrcholu“ (nebo jak to místo nazvat) stála další polorozbořená bouda, kde měli koně zázemí. Mezitím se vrátili k ní a něco tam luxovali ze žlabů. Když jsem je fotil (pršet pomalu přestávalo), zapomněl jsem pak na místě svou v zemi zabodnutou „vycházkovou hůl“… 🙂
Původně jsme si chtěli dát oběd u chaty Capul Benesului (cca. 1400 m. n. m.), ale na místě, kde podle mapy měla stát, jsme našli jen rozbořený … no nazval bych to spíše „krmelcem“. Opravdu u něj byl pramen, jak hlásala mapa a byl moc dobrý. Pokračovali jsme tedy dál a po nějaké době, kdy dokonce přestalo pršet úplně, jsme si dlouho plánovaný oběd dali. Opravdu moc chutnal, ale brzo začala být zima jak jsme se nehýbali. Asi po půl hodině jsme tedy poněkud promrzlejší pokračovali dál. Jak jsme tak stoupali stále výš, tak kromě toho, že začalo znova pršet, nás zahalila i mlha. Moc jsme toho tedy neviděli, jen neustále stoupající cestu a okolní, povětšinou travnatou a keříkovou krajinu asi padesát metrů kolem dokola.
Dalším cílem na cestě byla chata Salvamontu, kterou jsme podle mapy nemohli minout. Ležela v sedle Saua Kuratel (1510 m. n. m.). Opravdu jsme jí i v té mlze našli, vypadala velice funkčně (oproti příbytkům, které jsme až doposud zde na horách viděli), ale když jsme se přiblížili, ze zápraží na nás vyběhli dva velcí psi a úplně přátelsky se tedy netvářili. Marně jsme hledali rumový soudeček připevněný na jejich obojku :-). Ihned jsme tedy opustili záměr podívat se k (do) chatičce a vycouvali zpátky na cestu…
Další, co nás překvapilo, byla sněhová loučka, na kterou jsme narazili a to téměř doslova. Cestička, jinak krásně viditelná, zcela nenávratně mizela kdesi pod sněhem a sníh „končil“ v mlze. Hm, zajímavé :-). Vydali jsme se tedy „kamsi“ přes sněhové pole, které naštěstí nebylo příliš rozsáhlé a na druhé straně našli pokračování naší cesty. Během dalších dnů jsme zjistili, že sněhu je tady na horách ještě docela dost a nejednou nám takovéto pole zatarasilo cestu. I když tohle konkrétně bylo jednoduše překonatelné, měla nás čekat ještě další, z nichž některá jsme už museli řešit poněkud alternativně…
Kolem čtvrt na sedm jsme pak dorazili do sedla Saua cu Lac (2140 m. n. m.), které je pod vrcholem Ineu (2279 m. n . m.), na okraji malé místní rezervace Bila – Lala. Nyní nám už zbýval jen sestup k plesu Lala Mica (1920 m. n. m.), u kterého jsme dnes chtěli stanovat. V dalším nedalekém sedle Saua Ineutului se nad námi počasí alespoň trochu smilovalo a ukázalo nám kam přibližně budeme sestupovat. Pleso sice ještě nebylo vidět, ale my jsme si ho za nevelkým vrcholem uvnitř táhlého, severovýchodním směrem sestupného údolí domysleli…
Při sestupu jsme ještě narazili na pramen (v mapě značený), ze kterého jsme teď ale nedoplňovali, protože jsme měli vody dostatek a zítřejší plán vracet se stejnou cestou přes něj zajišťoval možnost doplnění do plného stavu…
Místo u plesa bylo vážně krásné, našli jsme hned několik možností k příjemnému táboření. Také zbytky ohniště jsme zde našli a bohužel i kamenný kruh odpadků, který jsem znal už z Fagaraše. Odpadky podobného druhu – kromě prázdných plynových kartuší hlavně převaha plechových konzerv. Fakt ty lidi nechápu, proč s sebou na hory tahají tolik zbytečně těžkého kovu? (který navíc ještě po vyprázdnění odhodí). Zase lepší kov, který se za relativně krátkou dobu rozloží, než plasty, které by tu zůstali na věčnost…
Boty jsme oba s Vikim měli po (více-méně) celodenním dešti a koupání se v mokré trávě dosti promáčené. Já jsem s nelibostí zaznamenal i trochu vlhko na několika místech uvnitř batohu. Dal jsem to za vinu H2O díře (pro vývod z picího vaku), která pravděpodobně nebyla úplně krytá. Tahle díra je trochu pro zlost, protože do narvané krosny si picí vak opravdu netroufnu dát, takže je tam zcela zbytečná. Žádná katastrofa to ale nebyla, lehce vlhký spodek spacáku během noci zcela uschnul…