Den čtvrtý, 16. června 2008 (pondělí)
Nadějný východ slunce, výstup na Vf. Ineu, zatoulaný holub, prší, hřebeny v mlze, bloudění na Vf. Gargalau, tábořiště pod sedlem Saua Gargalau
Ráno se konal nádherný východ slunce. Sluníčko mě vytáhlo ze spacáku už po půl sedmé. Bohužel krásně bylo jen v údolí, nahoře na hřebenech seděly mraky. Ale že to krásné okno z údolí stálo za to. Vyběhnul jsem jen tak bos (do mokrých bot se mi nechtělo) s foťákem ze stanu. Daleko v nížině, kam bylo údolím vidět, seděla vrstva mraků pod úrovní, kde jsme stanovali. Sluníčko nad těmito mraky osvětlovalo celou kotlinu s plesem Lala Mica, opravdu krása.
Chvíli jsem tam tak pobíhal po okolí a fotil, až mi z toho mrzli nohy. Poprvé jsem si letos nevzal na hory nějaké sandálky a poprvé jsem toho opravdu těžce litoval. Příště si je bezpodmínečně vezmu! Krom toho jsem zjistil fatální chybu, že večer jsem zapomněl vycpat mokré boty novinami. Toho jsem teď také hořce litoval. Nakonec jsem se do bot odhodlal, ale vyřešili jsme to s Vikim za pomoci mikroténových pytlíků, tedy suché ponožky – pytlík – včerejší vyždímané ponožky – mokrá bota. Sucho a teplo tedy bylo, jen trochu ten nepříjemný pocit, že se člověku paří noha. Ještě před odchodem jsem se byl projít směrem dále do údolí (podél potoka) až do místa, kde potok padal vodopádem a mizel pod sněhem na strmém srázu. Odtud bylo vidět do další části údolí, kde se nacházelo druhé pleso L. Lala Mare (1815 m. n. m.) této rezervace.
Opět se nám nepodařilo vyjít přesně v tolik, kolik jsme si přáli (také trochu díky mé procházce do údolí) a tak jsme vzhůru do sedla, ze kterého jsme včera k plesu sestoupili, vyrazili kolem tři čtvrtě na deset. Cestou jsme se zastavili u pramene na cestě a doplnili vodu do plného stavu…
Náš první dnešní cíl bylo dobytí prvního vyššího vrcholu – Ineu (2279 m. n. m.) – vrchol, který zakončoval údolí rezervace. Sice jsme nejprve nastoupali do mlhy, ale během výstupu na Ineu se to trošku roztrhalo, takže jsme si mohli prohlédnout kde že jsme to spali a hřebeny, na které vzápětí vyrazíme…
Při následujícím sestupu do sedla Saua Ineului (2223 m. n. m.) si Viki všimnul nějakého divného ptáka sedícího na sněhovém jazyku o kousek dál. Když jsme k němu došli, zjistili jsme, že je to okroužkovaný holub :-). Moc jsme nechápali co tady dělá a jak se sem dostal, ale choval se jako klasický holub – když jsme k němu došli, vůbec se nebál a naopak čekal, že z nás vypadne nějaké jídlo… 🙂
O kus dál zase začalo pršet. Nejprve tedy jen trochu a pak začaly padat kroupy a opět přišla mlha. Ta, stejně jako občasný déšť vydržely až do odpoledne. Občas se nám dokonce naskytnul i pohled do vedlejšího údolí. Přes hřebeny mezi Vf. Ineu (2279 m. n. m.) a Vf. Gargalau (2159 m. n. m.) jsme tedy přešli převážně „naslepo“. Slezli jsme několik exponovaných úseků, které hlavně díky dešti a mokrým skalám byly dost nepříjemné. Zajímavé byly vystouplé zarostlé útvary, které se místy na hřebenech nacházely. Obzvláště když byly porostlé trsy fialových kytek, vypadaly jako navršené hroby :-).
Když jsme dorazili na Vf. Gargalau (2159 m. n. m.), chybně jsme pokračovali po hřebeni dále na severo-východ. Chvíli to vypadalo jako cesta, ale podezřele dlouho se neukázala značka. Chvíli jsme pobíhali po okolí a hledali kudy vede správná cesta, až jsme si všimli staré, nepříliš viditelné odbočky, která byla ještě dobrých třicet metrů před patníkem vrcholu Gargalau, takže jsme jí, ještě v té mlze, zcela minuli. Když jsme tedy asi po tři čtvrtě hodiny konečně pokračovali dál, ztratila se nám vzápětí cesta pod sněhem. Tentokrát to bylo ale opravdu velké pole a díky mlze jsme nevěděli kterým směrem se přes něj máme dát. Trefili jsme to naštěstí napoprvé…
Během sestupu do sedla Saua Gargalau (1907 m. n. m.) se nám výhled v závěru dnešní trasy konečně otevřel, takže jsme si mohli prohlédnout kudy že to vlastně chodíme :-). Náš původní dnešní cíl bylo dojít až k vodopádům Cascada Cailor (cca. 1400 m. n. m.), ale už bylo půl osmé a na další sestup do údolí jsme nějak neměli síly. Sešli jsme tedy jen kousek do údolí, které vedlo k vodopádům a tam jsme se na moc pěkném místě mezi klečí utábořili. Tentokrát nám při stavění trochu zahrozil deštík, ale nikterak významně.