Den pátý, 17. června 2008 (úterý)
Ranní vymetená obloha, opětovné zatažení, cesta po hřebenech do sedla Saua Intre Izvoare
Ráno jsme se konečně dočkali vymetené oblohy. Rychle jsme rozložili na sluníčko veškeré naše mokré věci – tedy hlavně boty, které jsme tentokrát na noc novinami vycpat nezapomněli (a vyplatilo se!). Sušilo se o sto šest a takto jsme zde strávili prakticky celé dopoledne. Nejprve jsme rozmýšleli, zda nevyužít pěkného počasí a nesestoupit dolů k vodopádům, ale bohužel vymetené počasí nevydrželo a začaly se přehánět mraky. Nejprve tedy beránkoidní, ale pak i velké tmavší a stále ve větší intenzitě. Rozhodli jsme se tedy pokračovat dál, abychom ještě v solidním počasí někam postoupili. Vycházeli jsme asi ve čtvrt na dvanáct…
Jen co jsme se vyhoupli zpátky na hřeben do sedla Saua Gargalau (1907 m. n. m.), už bylo opět zataženo. Tentokrát byly ale mraky výše, takže jsme aspoň viděli na cestu. Došli jsme do míst pod vrcholem M. Cailor (1922 m. n. m.), kde jsme také měli variantu táboření. Zkusili jsme letmo zapátrat po pramenu, který zde podle mapy měl být, ale žádný jsme nenašli. Vzápětí jsme sešli z cesty, když jsme omylem pokračovali po zdánlivě hlavní cestě obcházející M. Cailor (1922 m. n. m.) zprava. Po nějaké době, kdy jsme nepotkali jedinou značku jsme se vrátili zpátky a správnou cestu opět našli. V té mlze člověk vážně jednoduše sejde z cesty.
O kus dál jsme si dali pauzu na vrcholu Vf. Galatului (2048 m. n. m.), kde se nám směrem na sever konečně otevřel pěkný pohled. Viděli jsme až daleko do údolí, kde vedla hlavní silnice mezi pohořími Rodnei a Maramureš. Také hluboko pod námi byla vidět chata Puzdrele (1540 m. n. m.), která podle průvodce před pár lety vyhořela.
Když jsme pak scházeli do sedla Saua Laptelui, od Vf. Laptelui Mare(2172 m. n. m.), tedy ze směru, kam jsme mířili, nepříjemně zabouřilo. Rozhodli jsme se tedy využít tento fakt k obědové pauze, kterou jsme strávili kousek pod sedlem Saua Laptelui, dokonce jsme si i uvařili polívku – ta moc bodla. Bouření se naštěstí už neopakovalo a i mrak, který na Vf. Laptelui Mare (2172 m. n. m.) seděl, se trochu zvednul.
Když jsme pak Vf. Laptelui Mare (2172 m. n. m.) obcházeli, opět se mraky trochu roztrhali a tak jsme si mohli prohlédnout impozantní štíty Vf. Puzdrerol (2189 m. n. m.). Kousek před sedlem Saua Puzdrelor, do kterého jsme mířili, nám opět cestu zahradil sníh. Tentokrát se nedalo přes něj přejít, to by s velkou pravděpodobností znamenalo sklouznutí několik desítek metrů kamsi dolů, museli jsme vyšplhat pár desítek metrů po drnech směrem vzhůru na Vf. Laptelui Mare (2172 m. n. m.) a přejít tak bezpečně až do sedlaSaua Puzdrelor.
V sedle se nám otevřel pěkný pohled na nejvyšší partie celé Rodnei. Od tohoto hlavního hřebenu, který vrcholil nejsevernějším a taky nejvyšším bodem Vf. Pietrosul (2303 m. n. m.), nás ale dělilo ještě pěkných pár kilometrů. Při sestupu do sedla Tarnita Barsanului (1970 m. n. m.) jsme narazili na rozdvojení červené značky, které v mapě nebylo značeno. Vydali jsme se po horní variantě, abychom případně zbytečně neztratili výšku a brzy jsme ono rozdělení trasy pochopili. Naše cesta končila celkem neproklestěnou „cestou“ skrz kleč. Pokusili jsme se projít, ale po několika desítkách metrech jsme to vzdali, vrátili se na křižovatku a vydali se po spodní variantě červené značky, která nás už v pohodě dovedla až do sedla Tarnita Barsanului (1970 m. n. m.).
Toto sedlo se mě osobně moc líbilo. Byla to v podstatě velká travnatá placka postupně se svažující na severozápad a jihovýchod, ze které byl rozhled na všechny strany. Možná právě proto se mi tu tak líbilo (když bylo vidět široko daleko všemi směry – to se nám tady do této doby zase tak často nestávalo :-). Při dalším sestupu pod vrchol Vf. Negoiasa Mare (2041 m. n. m.) se dokonce objevilo i sluníčko :-). Podle ranního plánu nám zbýval ještě pěkný kus cesty. Když jsme se ale kolem čtvrt na sedm dostali do sedlaSaua Intre Izvoare, kde jsme původně chtěli jen nabrat vodu, jsme se s ohledem na pokročilejší hodinu rozhodli pro dnešek zůstat tady. I tak jsme ušli pěkný kus cesty. A konečně jsme taky něco i viděli… 🙂