Den šestý, 18. června 2008 (středa)
Špatné počasí, pozdní opuštění tábořiště, první turisté, přechod lavinového pásu, cesta po hřebenech do sedla Tarnita La Cruce
Ráno neukázalo příliš pěknou tvář. Kam jsme ze stanu dohlédli, byla mlha. Rozhodli jsme se prozatím zůstat ve stanu a čekat jestli se to aspoň trochu nezlepší. Moc se to ale nezlepšovalo, dokonce chvílemi poprchávalo. Během dne kolem nás prošla první skupinka tří turistů. Docela dobré skóre, posledního člověka jsme potkali v neděli dopoledne, tedy tři a půl dne bez živé duše. Takto jsme proflákali většinu dne, až jsme se později odpoledne rozhodli alespoň poposunout blížeji k nejvyšším partiím Rodnei a to do místa, kam jsme měli v plánu dojít včera. Sbalili jsme si ve chvíli kdy nepršelo a vyrazili jsme na cestu.
Zvolili jsme cestu, která obchází Vf. Repede (2074 m. n. m.) po jeho severním úbočí, protože šplhat v tomto počasí nahoru nemělo smysl. To se i vyplatilo, protože v těchto nižších partiích (kolem 1850 m. n. m.) mraky nebyly. Při pohledu zpátky jsme spatřili dvojici turistů, která nám šla stejnou cestou v patách.
Když jsme pak šplhali do sedla Saua Obarsia-Rebri (1985 m. n. m.), čekalo nás nepříjemné překvapení. Cesta opět mizela pod sněhem, tentokrát to však byl hodně nepříjemný sněhový převis chycený těsně pod hřebenem. Táhnul se několik set metrů na obě strany, takže obejít prakticky nešel. Nakonec se nám přes něj podařilo přehoupnout (za mírného deště), ale říkali jsme si, že takhle nakupený sníh musí někdy během léta spadnout jako lavina dolů po strmém svahu do údolí. Nechtěl bych být u toho, až k tomu dojde.
Pokračovali jsme po hřebenu vzhůru na Vf. Obarsia-Rebri (2052 m. n. m.). Pohledem zpět jsme zkontrolovali, zda se i druhé dvojici turistů podařilo nepříjemný úsek překročit. Vzápětí jsme v mlze ztratili značku. Chvíli jsme chodili sem tam po hřebenu a hledali ji, až ji nakonec zase našli, což mě uklidnilo, protože mraky, které nad námi blízko viseli, nevypadaly nikterak přívětivě. Za mírného deštíku jsme došli až do sedla Tarnita La Cruce (1985 m. n. m.), kde nás dohnali dva turisti, které jsme viděli. Byli to Češi a že prý tady zatím potkali jen nějaké tři Litevce a pak nás (pravděpodobně to byli ti, kteří nás míjeli, když jsme ještě odpoledne váhali zda vyrazit). Neměli vůbec mapu, šli jen podle starého známého průvodce od Michala Buličky. No, docela odvážlivci. Sdělili jsme jim náš záměr zůstat tady, kde je podle všeho možné tábořiště. Oni měli v plánu pokračovat ještě dál a to až do dalšího značeného tábořiště v sedle Tarnita Batranei (1735 m. n. m.).
Rozloučili jsme se a šli jsme hledat cestu, kudy by se dalo sestoupit ze sedla (směrem na sever). Museli jsme obejít velkou sněhovou plochu, ale dostali jsme se o několik desítek výškových metrů pod sedlo, kde jsme našli rozsáhlou plochu vhodnou k táboření. Když jsme tak procházeli po okolí, párkrát nahoře, kudy asi tak ti dva museli procházet, nepříjemně zahřmělo. Našli jsme vhodné místo a čekali, jestli alespoň na chvíli přestane pršet. Nepřestávalo, tak jsme udělali rychlou stavební akci a musím říct, že promoknutí vnitřní ložnice stanu bylo minimální, to jsem měl radost. Samozřejmě chvíli po dostavění stanu pršet přestalo :-). Ale asi jen na čtvrt hodiny (to byla ta čtvrthodina, která by nám bohatě stačila :-).