Den sedmý, 19. června 2008 (čtvrtek)
Přesun do sedla Tarnita Batranei, konečně se zlepšuje počasí, cesta do sedla Tarnita Batranei
Dneska nás čekal kratší úsek. Měli jsme namířeno do tábořiště v sedle Tarnita Batranei(1735 m. n. m.), kam včera mířili ti dva Češi. Počasí vypadalo dosti charakteristicky pro toto pohoří jak ho známe, tedy mlhavo. Opět jsme nijak nespěchali a vyšli až kolem druhé hodiny odpolední. Vyšplhali jsme zpátky do sedla Tarnita La Cruce (1985 m. n. m.) a pokračovali cestou, která vedla jižními svahy pod Vf. Buhaescu Mare (2119 m. n. m.). Konečně se na nás taky usmálo štěstí, mraky se začaly trhat a my si tak mohli prohlédnout okolí. Narazili jsme na širší cestu, na kterou by se vešel už i nějaký povoz. Vzápětí jsme prošli přes poklidné stádo krav. O kousek dál nás po cestě minul typicky vypadající bača, který začal na krávy vyřvávat a formovat si je tak podle svých představ.
Přechod celého úseku nám moc nezabral, už kolem půl čtvrté se před námi otevřelo krásné údolíčko pod sedlem Tarnita Batranei (1735 m. n. m.). Konečně taky svítilo slunce. Nechali jsme krosny nahoře na hřebenu v nízkých keřících a šli najít dolů místo k táboření. Vybírali jsme dlouho, ale prošli jsme si velkou část tohoto začátku údolí. Teklo tam několik potoků, sem tam zakrslý smrk, občas bizardně pokroucený vývrat, vypadalo to docela pohádkově. Našli jsme vhodné místo, rozložili na sluníčko asi veškeré své věci a nechali je dosušovat. Velké množství much jsme se od nás pokusili tak, že jsme položili otevřený pytel s odpadky o pár metrů vedle, ale neuspěli jsme, my a naše sušící se věci jsme byli pro mouchy jasným vítězem :-). Musím podotknout, že noviny, které jsme recyklovali (stylem nasát vlhkost z bot – usušit – nasát vlhkost – usušit – nasát… ) už opravdu hodněkrát, měli krásný houbový odér a to už několikátý den :-). A to jsme na dnešní večeři měli naplánovanou houbovou omáčku! 😀 Nicméně byla výborná, oba jsme si ji pochvalovali.
Zbývaly nám tedy poslední dva dny – v sobotu odpoledne nám měl jet vlak z Dealul Stefanitei. Předpověď na zítřek měla být podle všeho už od půlnoci příznivá, tedy jasno, až kolem poledne přibývání oblačnosti. Začali jsme si pohrávat s myšlenkou, že bychom si mohli zítra přivstat, zabalené krosny schovat v kleči někde poblíž a udělat si výstup nalehko na nejvyšší hřebeny celého pohoří, které jsme trasou dnešního dne minuli. Cesta na nejsevernější a taky nejvyšší vrchol Rodnei Vf. Pietrosul (2303 m. n. m.) by z místa, kde jsme tábořili, měla něco kolem tří hodin, takže bychom měli do avizovaného poledního zhoršení počasí stihnout dojít zase zpátky do nižších poloh. Nařídili jsme tedy budíka na šestou…