Den osmý, 20. června 2008 (pátek)
Brzké vstávání, výstup nalehko na nejvyšší Vf. Pietrosul, sestup z hor, polomová oblast
Ráno se nám skutečně podařilo vstát už v šest, ale když jsme vykoukli ze stanu, žádné jasno se tedy rozhodně nekonalo. Nicméně nebylo to až tak hrozné, jako jsme byli zvyklí. Řídká (ale souvislá) vrstva mraků byla hodně vysoko, zakrývala až ony nejvyšší hřebeny, na které jsme měli v plánu vyrazit. Musím nás pochválit, podařilo se nám vyjít už ve čtvrt na osm! 🙂
Vylezli jsme zpátky na cestu sedla Tarnita Batranei (1735 m. n. m.) a tam jsme v husté kleči schovali své krosny, samozřejmě pečlivě zabalené do pláštěnek, člověk nikdy neví. Vyrazili jsme cestou zpět, ale hned vzápětí jsme se odpojili od té, ze které jsme přišli včera, která obcházela po jižních svazích hřebene mezi vrcholy Vf. Gropilor (2063 m. n. m.) a Vf. Buhaescu Mare (2119 m. n. m.). Vyrazili jsme naslepo na hřeben a po chvíli jsme na značku skutečně narazili. Žádná cesta tady nebyla, jen všudypřítomná louka. A mlha. Slibované jasno od půlnoci se tedy nekonalo. Tentokrát to ale nebyla taková ta klasická hustá mlha, byl to mrak, který se díky silnějšímu větru z jihu přes nás docela rychle valil. Vítr byl ale rozhodně vítaný, oba jsme věřili, že se to brzy rozfouká. Při výstupu na Vf. Gropilor (2063 m. n. m.) jsme dokonce zahlédli obrys sluníčka. Nicméně více-méně neprostupná mlha vydržela až dokud jsme nevyšplhali na další vrchol . Buhaescu Mare (2119 m. n. m.). Tady se mraky začaly trhat a my jsme si tak mohli prohlédnout údolí, kde jsme předevčírem tábořili, tedy pod sedlem Tarnita La Cruce (1985 m. n. m.).
Pokračovali jsme na sever na poslední vrchol, který jsme museli zdolat před finálním výstupem na nejvyšší horu. Během tohoto výstupu na Vf. Rebra(2268 m. n. m.) mě postihla nemilá událost. Poslední paměťová karta ve foťáku vypověděla v polovině své kapacity službu. Ať jsem se snažil jak jsem chtěl, žádný další snímek jsem na ní nedostal :-(. A to jsem to měl tak krásně vypočítané. Co naplat, s těžkým srdcem jsem se jal promazávat videa natočená v předchozích dnech, která samozřejmě zabírala nejvíce. Musel jsem tedy začít šetřit s nouzově nabytým místem, což při stále zlepšujícím se počasí bylo opravdu obtížné.
Za zmínku stojí sněhové jazyky, které doslova visely na příkrém svahu těsně pod hřebenem, byly v podstatě stejné jako ten, který jsme předevčírem s nepříjemným pocitem v sedle Saua Obarsia-Rebri přelézali. Když jsme na tyto hřebeny, po kterých jsme teď šli, koukali před pár dny ze vzdáleného sedlaTarnita Barsanului (1970 m. n. m.) vypadalo to, že budou celé zasněžené, ale naštěstí sníh visel opravdu jenom na té východní straně (ale opravdu skoro celého) hřebenu.
Přelezli jsme předposlední kopec a pak už jsme příjemnou cestou vyšplhali až na nejvyšší vrchol celé Rodnei – Vf. Pietrosul (2303 m. n. m.). Měli jsme krásný čas, bylo čtvrt na jedenáct, zvládli jsme to tedy za předpokládané tři hodiny. Nahoře stála taková malá kamenná bouda. Zvenčí vypadala sympaticky starobyle, uvnitř už tak pěkně ne. Počasí nám konečně přálo, takže jsme viděli na všechny strany do velké dálky. Směrem na sever bylo vidět obydlené údolí mezi Rodnei a sousedním Maramurešem. Pár set metrů pod námi směrem na severovýchod byla také vidět (na mapě značená) meteorologická stanice. Na vrcholu jsme strávili asi půlhodinku než se z jihozápadu začaly přihánět mraky…
Při návratu zpět jsme potkali skupinku čtyř Slováků. Šli také na těžko, mířili na Vf. Pietrosul (2303 m. n. m.) a přes něj pak dále na sever do údolí. Mraky, které nahoře trochu zahrozily, odešly a udělalo se horko. Mohli jsme si prohlédnout kudy že jsme to vlastně šli a to jak část včerejšího dne, tak i celou dnešní. Ta louka, kterou jsme šli ráno v úplné mlze, se teď zdála o mnoho přívětivější. Jediné negativní, co přišlo s dobrým počasím, byly mouchy :-). Létaly dotěrně kolem nás a nemělo smysl je odhánět. Jednou jsme jim zkusili utéct :-D. Pomohlo to asi na půl minuty, než nás objevily další. Ještě také vítr občas zafungoval. Toho už jsem si všimnul, když jsme tábořili v sedle Saua Intre Izvoare. Při vaření rády otravovaly takové malé mušky, ale občas zafoukal vítr a všechny je ráz na ráz odnesl kamsi pryč 😀 (tedy alespoň na chvíli, než zase přestalo foukat :-). Vrátili jsme se zpět do sedla Tarnita Batranei (1735 m. n. m.), kde jsme s potěšením našli své krosny a rovnou jsme poblíž i poobědvali.
Bylo kolem tři čtvrtě na dvě a my se rozhodovali kam až dneska dojdeme. Na trase byla podle mapy ještě dvě oficielní tábořiště, i když stanovat by se dalo prakticky kdekoliv. Rozhodli jsme se pro to vzdálenější, v podstatě pár kilometrů před naším cílovým místem – vesničkou Dealu Stefanitei, pod horou Muncelul Raios (1703 m. n. m.), která z dálky vypadala jako zalesněná sopka. Bylo pořád krásně, žádné avizované zhoršení počasí po poledni se nekonalo. V klidu jsme sestoupili do pásma lesa a opustili tak otevřené hřebeny hor. Cesta lesem byla docela příjemná, jenom ta cesta nebyla nic moc. Vypadala totiž jako vyschlé koryto potoka na strmějším svahu, tzn. větší uvolněné valouny, po kterých se noha celkem snadno zvrkla. Jednou se mi dokonce stalo, jak jsem tak poskakoval po této cestě, že mi vyskočila pet-flaška připevněná na boku batohu a spadla mi přímo „do kroku“, šlápnul jsem na ni a málem se přerazil :-).
Takto jsme sestoupili až do Pasul Pietri (1198 m. n. m.), kde naší cestu měla podle mapy křížit silnice. Ta se ukázala být štěrkovou cestou :-). Následovalo naše poslední stoupání na onu „sopku-horu“ Muncelul Raios (1703 m. n. m.). Když jsme ji pak obcházeli po jejím úbočí, dostali jsme se do polomové oblasti. Cesta se změnila na uschlé bahno (původně rozježděné pneumatikami). Za chvíli se i objevil traktor a dřevorubci, kteří polámané stromy rozřezávali a stahovali kamsi dolů do údolí. Díky tomu jsme se taky vydali slepou cestou, která byla takovýmto traktorem pro účely stahování stromů „vytvořena“. Když jsme našli tu správnou, byla úplně „na kaši“. Místy rozježděné bahno nebylo vysušené, protože tudy tekl nějaký potůček. Naše boty taky podle toho za chvíli vypadaly. Cesta to byla hodně nepříjemná. Ještě že bylo pěkné počasí, jít tohle za deště by bylo teprve za trest. Taky kdybychom tady naopak začínali s nástupem do hor, asi by nás to pěkně otrávilo. Nakonec jsme po několika návratech ze slepých cest našli tu správnou (právě včas, už jsem z toho byl poněkud rozmrzelý!), která už byla zase příjemná, lesní. Našli jsme i na mapě značený pramen a opodál krásné tábořiště. S úlevou jsme se tam složili. Za dnešní den jsme ušli pěkný kus cesty! Z našeho tábořiště byl pěkný výhled naVf. Pietrosul (2303 m. n. m.), která se zdála neuvěřitelně daleko na to, že jsme na jejím vrcholu ještě před pár hodinami stáli…