Den druhý, 28. září 2006 (čtvrtek)
Příjezd do Liptovského Mikuláše, horská stráž v autobuse do Podbanské, velké převýšení, déšť těsně před cílem, noční návštěva medvěda
Do Liptovského Mikuláše jsme dojeli kolem páté hodiny. Do odjezdu autobusu z vedlejšího autobusového nádraží zbývaly asi dvě hodiny, které jsme strávili ve vlakové nádražní hale. Počasí se prozatím tvářilo velmi přívětivě, svítilo sluníčko a byli bílé „fotogenické“ mráčky :-). Do autobusu jsme bez problémů nastoupili a obsadili několik sedaček. Já jsem si sedl vedle pána ve středních letech, který jen tak neznatelně kývnul a cosi zabručel jako odpověď na otázku, zda si mohu sednout. Za chvíli se mě stroze zeptal kam jedeme, tak jsem odpověděl, že do Podbanského, odkud jdeme nahoru do Roháčů, načež se mě záludně zeptal, zda budeme přespávat na hřebeni, odpověděl jsem mu, že ne, že budeme scházet do chat a on zabručel, že moc možností nemáme, že jediná chata je Žiarská. Pochopili jsme, že je to člen horské stráže a že to na nás (dost okatě 🙂 zkoušel. Kdosi v zadní části autobusu se zmínil o svém úmyslu jít do nepřístupné části hor, načež se můj soused prudce otočil a hned si měřil dotyčného přísným pohledem. Říkal jsem si zlaté Rumunsko, kde (alespoň zatím) nikdo neřeší, že jim turisti stanují volně na horách…
Vystoupili jsme na zastávce kousek před vesničkou Podbanská, kde jsme se rozložili před místní – já nevím co to mělo být – něco mezi velkou zastávkou a prosklenou výlohou. Tam jsme si dali oběd. Nutno podotknout, že jsme zde byli sami, což bylo dobré znamení..
Vyrazili jsme podle mapy daným směrem a bez větších problémů jsme opodál našli začátek značené cesty. V celé části lesní cesty nás předběhla akorát jedna menší skupinka „baťůžkářů“ (nebo-li turisti, co chodí „nalehko“, bez krosny se stanem, spacákem apod.). Kromě mě fotil ještě pan Kebrt na analogovou Minoltu, tak jsem byl zvědav, co z toho bude. Sluníčko pořád svítilo a už bylo i docela teplo, oproti prvnímu vystoupení z vlaku v Liptovském Mikuláši. Stoupali jsme Kamenistou dolinou, což bylo hodně dlouhé a táhlé údolí. Musím říct, že barvy hor jsou takhle začátkem podzimu úplně jiné než jak je známe v létě. Údolí bylo opravdu dlouhé a jak se blížilo poledne, přišly trochu větší mraky. Připomnělo mi to princip počasí na Pirinu – ráno krásně, přes den zhoršení…
Cestou jsem přišel na jednu nepříjemnou věc a to, že se mi na čipu foťáku (Fuji S9500) objevil flek :-(. Nejprve jsem zkoušel čistit čočky, ale když to nemizelo, pochopil jsem, že jde o nejhorší. Byl jsem z toho hodně rozmrzelý, nicméně flek byl vidět jen při určitém světle, takže jsem se s tím protentokrát smířil a naplánoval, že ho dám po návratu do (záruční) opravny.
V Pyšném sedle se zase objevilo sluníčko, takže pěkný výhled. Dále jsme po kratší pauze pokračovali směrem na západ kde jsme původně plánovali vystoupat na vrchol Bystrá, ale vzhledem ke špatnému vyspání se a velikému převýšení (přes 1km) a „přenížení“, které jsme dnes měli udělat, jsme se dohodli, že už na ní nevylezeme, ale budeme pokračovat přímo do sousedního údolí, kam jsme měli sestoupit k místní útulně. Nicméně vystoupali jsme až do křižovatky, odkud jsme (v mlze) zamířili špatným směrem a zjistili to až kousek pod vrcholem Bystré. Už jsme to tedy došli až na vrchol, kde jsme se nechali vyfotit od nějakého kluka. Takže jsme udělali nějakých 1300 m. převýšení a teď nás čekal sestup cca. 700 m. do dalšího údolí a to už jsme toho teď měli dost…
Další cesta probíhala celkem v klidu, jen už jsme všichni tak trochu únavou pletli nohama. Ještě se nám v Ráčkově dolině, kterou jsme sestupovali k útulně, otevřel krásný západ slunce, opravdu pěkný závěr dne. Když jsme konečně měli útulnu na dohled, spadla na mě první kapka. Říkal jsem si, že už to přece dojdeme. Nedošli. Tedy došli, ale poněkud „mokří“. Když jsem s panem Kebrtem jako první dorazil k chatce, lilo už jako z konve. Vevnitř už bylo plno lidí a příliš jsem nechápal, že ti před vchodem pod takovou vysunutou střechou nejevili žádnou snahu se alespoň trochu posunout, abychom šli z deště. Hodil jsem tedy krosnu na zem a přehodil přes ní narychlo vyndanou pláštěnku. Za chvíli došel už dobře zapláštěnkovaný zbytek, tedy až na Moniku, která to trochu podcenila a pláštěnku neměla…
Chvilku jsme tam tak postávali a čekali jestli déšť alespoň trošku nepoleví, ale chvílemi spíše zesiloval. Helča se ještě pokusila zeptat, zda uvnitř není trochu místa, ale byla ubezpečena, že prý není, ať tam nechodí (stejná ženská se prý potom ptala, jestli nemáme ve stanech ještě nějaké místo – to mě dostalo :-). To mi ale vůbec nevadilo, protože já jsem se těšil do svého stanu. Už se pomalu začínalo stmívat a déšť stále nepolevoval. Vytáhnul jsem tedy stan, vzal si k ruce Dana a Helču a šli jsme stavět. Docela dobrá zkušenost – dva drží natažené tropiko ve vzduchu a jeden staví pod ním ložnici. Šlo to bez problémů a docela rychle. Můj stan jsme postavili za pět/deset minut a šli jsme stejným způsobem stavět druhý. Když jsme ho dostavěli, vrátil jsem se zpátky k chatě pro krosnu, kde padla otázka jak že to tedy budeme spát. Původně jsem počítal, že k sobě vezmu jednoho nájemníka, ale nakonec u mě skončili Dan s Helčou, takže noc měla být poněkud těsnější (zkrátka já a mé noční nároky na prostor).
Ještě jeden zážitek z toho večera, nebo spíš noci, kdy nám dost nepříjemně blízko, odhaduju tak padesát metrů od stanu zařval medvěd. To bylo opravdu nepříjemné, pan Kebrt pak dokonce vylezl ven a snažil se ho plašit baterkou na kličku (dobíjení dynamem :-D. V noci ho tedy neviděl, ale ráno vyšlápnul „dáreček“, který nám tam v noci nechal…