Den čtvrtý, 30. září 2006 (sobota)
Rozdělení na dvě skupinky, Ostrý Roháč, Žiarská chata
Ráno jsme opět museli pracně nastoupat to, co jsme včera slezli a že toho nebylo málo. Dnes jsme se rozdělili na dvě skupinky, protože Monice se nechtělo absolvovat další podobně náročný den jako byly ty dva předešlé, takže si s panem Kebrtem naplánovali kratší, méně náročnější trasu, zatímco my jsme dnes měli v plánu vylézt na Ostrý Roháč, což by snad prý měla být nejnáročnější část těchto hor. Bylo opět krásně, tentokrát počasí vydrželo i přes poledne. Svět je malý a tak jsme u Jamnického plesa potkali Dášu z BesHarmonie. Společně s taťkou a bráchou měli totožný nápad cesty do Roháčů jako my, tak jsme chvíli pokecali…
Po příjemném obědě v trávě jsme pokračovali do sedla pod Ostrým Roháčem, kde už bylo lidí zase o poznání víc. Udělal jsem konečně i nějaké to video, z Bulharska jsem poznal, že sem tam udělat kratší záznam je fajn, pěkné zpestření. Začali jsme stoupat na Ostrý Roháč. Jak jsme se tak blížili vrcholu, docela jsem nechápal jak tudy mohli vést standardní turistickou značku. Na samém vrcholku už to bylo hodně úzké a na všechny strany dlouhý pád. Krom toho byly řetězy v tomto úseku jednosměrné a tak když procházel někdo ne zrovna nejodvážnější, tvořily se na obou stranách fronty. Trochu otravné, ale nijak závažné.
Když jsme se konečně přehoupli přes vrchol, hustota lidí se trochu zmenšila. Bylo stále krásné počasí, takže výhled do okolní krajiny velmi pěkný. Pokračovali jsme dál po hřebeni směrem na Plačlivo (2126 m.). Viděli jsme odsud Žiarské sedlo, přes které se museli přehoupnout pan Kebrt s Monikou. Vzdušnou čarou bylo od nás tak kilometr a převýšením odhadem 200m. Nevím o kolik to měli snazší. No minimálně o ty dobrodružné řetězy, jinak výškově to o tolik míň zase nebylo.
Řetězů bylo po cestě ještě pár a my se dostali na křižovatku pod Plačivem ze které jsme mohli buďto sejít do Žiarského sedla a nebo ještě pokračovat v cestě ke Smutnému sedlu. To už bylo kolem půl čtvrté a tak jsme přemítali, zda to má ještě smysl, protože nás měl ještě čekat „oblíbený“ mnohasetmetrový sestup do údolí ke Žiarské chatě. V původním plánu bylo ten jeden hřeben ještě obejít a do Žiarské doliny sestoupit až z dalšího sedla a nakonec jsme se pro tuto variantu i rozhodli. Lidí podstatně ubylo, v podstatě jsme už nikoho nepotkávali.
Nohy už se jako tradičně začali po celodenní námaze pomalu ozývat a tak závěrečný sestup ke Žiarské chatě, jehož cílová „rovinka“ se konala už za tmy, byl poněkud vysilující. K chatě jsem dorazil první, tam nás už vyhlížel pan Kebrt. S nadšením povyprávěl o jejich dnešním dni, jak to krásně vyšlo, úplně o tom básnil… 🙂
Šli jsme se zaregistrovat na chatě a zaplatili 50,- sk za nocleh v půdním prostoru vedlejší chatky (prakticky zadarmo, i když preferuju stan, když to jde). Hlavní stavení působilo příjemným dojmem, hlavně z důvodu, že ač bylo plně vybavené, tedy pokoje k pronajmutí, lákavá horská restaurace a asfaltka až před vchod, nebylo zde tak strašně turisticky narváno jako třeba na Pirinu pod Vichrenem. Potom jsme si na jednoduchém venkovním sezení před chatou udělali večeři a v podstatě hned po ní šli lehnout…