Den pátý, 1. října 2006 (neděle)
Výlet na Baníkov, sjezd od Žiarské chaty na koloběžkách, návrat do Prahy
Ráno jsme vstali kolem sedmé a na našem oblíbeném „dvorku“ před chatou udělali snídani. Opět vločky, které sice byly dobré, ale nějak rychle se mi zde přejídaly. Dneska jsme měli v plánu už jen udělat okruh po okolí, protože původně plánovaná trasa se nezdála být reálnou. Monika už tentokrát zůstala na chatě s tím, že si udělá jen nějakou kratší procházku po okolí…
Počasí opět ukázalo pěknou tvář. Tentokrát se z nás stali „baťůžkáři“, šli jsme totiž jen nalehko, krosny jsme nechali na půdě chaty, kde jsme spali. Bylo to o moc snazší cestování a tak nám ani velké převýšení tolik nevadilo. Navíc všude rostly borůvky, takže jsem si jich párkrát nasbíral plnou hrst. Když jsme se dostali do Jaloveckého sedla, poněkud se ochladilo…
Na další cestu po hřebeni nás zalil bílý mrak a pěkně foukal vítr. Až na výjimky jsme nepotkali živou duši, kdo by taky chodil v takovém počasí :-). Ale ne, docela to šlo. Dnešní oběd jsem ale opravdu ocenil jako nikdy – cihla eidamu s chlebem byla jedno z nejlepších jídel, co jsem kdy jedl :-), ještě jako bonus jsme si dali mazací sýr a ani mě tolik nerozházelo, když mi chleba namazanou stranou spadl na zem. Jenom jsem oškrábal kamínky a dodal novou vrstvu sýra, ani to moc nekřupalo… 🙂
Po obědě se vítr začal utišovat a i v mraku se občas udělala díra. Postupně se dokonce rozjasnilo a vykouklo sluníčko, které příjemně hřálo. Dokonce se sem tam objevili i nějací lidé, nevím kde se celou tu dobu schovávali, asi v mlze :-).
Tato cesta byla přímo poseta řetězovými sestupy a výstupy, tolik pohromadě na jedné cestě jsem jich ještě nikdy nikde neviděl, fakt jsem si to užil! Hodně jsem toho nafotil a nafilmoval. Ve svém živlu byl také pan Kebrt, v němž se probudil mladý duch, všude byl vepředu a čas od času nám, či kolemjdoucím radil jak že po řetězech postupovat, prostě sranda :-).
Šlo to docela rychle, takže kolem půl druhé jsme dorazili do sedla, ze kterého jsme včera už později odpoledne s Danem a Helčou scházeli dolů ke Žiarské chatě. Stejnou závěrečnou trasu jsme tedy absolvovali i dnes a u chaty jsme se s Monikou sešli někdy po druhé hodině.
Monika dostala (už včera) docela bláznivý plán, sjet cca. 6km asfaltky dolů k autobusu na koloběžkách, které tady nahoře u Žiarské chaty půjčovali (myslím, že 80,- sk za jednu – měli jsme hromadnou slevu :-). Nejdřív jsem to bral jako vtip, ale nakonec jsme to uskutečnili a byl to opravdu skvělý zážitek, udělal jsem přitom i pár videí. Celé jsme to sjeli asi za dvacet minut. Cestou jsme minuli několik pěších skupinek, docela jsem jim sestup nezáviděl. Dole jsme koloběžky odevzdali a popoběhli na autobus, který nám akorát odjížděl. Vyšlo to prostě všechno tak akorát. Těch peněz za půjčení jsem rozhodně nelitoval!
V Liptovském Mikuláši na nádraží jsme měli asi tříhodinovou rezervu do našeho spojení do Prahy. Část z toho jsme strávili v místní malé „zahrádkové“ restauraci, popíjeli Kofolu a utráceli poslední slovenské peníze. Pan Kebrt byl po prožitých dnech a závěrečného koloběžkového sešupu v ráži a tak dal k dobru několik historek :-). Na Helče už bylo vidět jak je z toho všeho unavená a rozverný taťka ji moc na klidu nepřidával. Potom to došlo až tak daleko, že Helča začala vyžadovat palačinky, ale v žádné okolní restauraci ji nevyhověli, takže jsme s ní chvíli pobíhali kolem nádraží a sháněli něco k jídlu, ale rozmrzelou Helču jsme nedokázali uspokojit… 🙂
Cesta vlakem zpět do Prahy byla opět náročná, ale už zdaleka ne tolik jako cesta tam. Vlak byl opět narvaný a docela jsem koukal, kolik pochybných živlů s námi cestovalo. Většina naštěstí vystoupila za hranicemi, asi jeli na ranní směnu do práce do Čech. Měli jsme opět jen místenky. Sice jsme v jednu fázi byli v kupé sami, takže jsme využili situace, polehali si jak to jen šlo a nedali možnost přistoupit komukoliv dalšímu, ale jeden radikálnější průvodčí nás vykázal zpátky na místa, že to není lůžkový vagón. Samozřejmě měl pravdu a potom, co jsme se uskrovnili si k nám přisedlo pár lidí, ale byl to zkrátka takový boj „o přežití“ (respektive o vyspání :-).
V Praze na Hlaváku mě pak vyzvednul taťka, což mě docela potěšilo, trmácet se unavený s krosnou přes půlku Prahy se mi moc nechtělo. Doma jsem se ještě před odchodem do práce stihnul osprchovat a dokonce i nasnídat! 🙂 Musím říct, že to celé bylo moc příjemné završení léta…