Den druhý, 15. června 2013 (sobota)
Vlak do Skopje, autobusem přes Tetovo k přehradě Mavrovo, nástup do hor
Ráno jsme se vzbudili hlukem na chodbě a po chvíli nám kdosi přišel říct, že vlak dále nejede a že máme vystoupit. Koukli jsme se ven a jako nádraží ve Skopji to tam tedy nevypadalo. Pochopili jsme, že je na trati výluka a pokračovat jsme měli přistaveným autobusem. Problém nastal ve chvíli, kdy se do již plného autobusu mělo dostat sedm kol slovenské výpravy, která obývala jedno ze sousedních kupé. Asi šest Makedonců, jejichž funkce se daly jen odhadovat, se jalo překřikovat, vymýšlet řešení a neustále někam volat. Nakonec asi po dvaceti minutách Slováci naskládali svá kola do uličky autobusu a vyrazili jsme.
Trasa prvního dne na horách
Po cca hodině jízdy jsme dorazili na hlavní nádraží ve Skopji. Zpoždění oproti původnímu plánu bylo malé, asi půlhodinové. V nádražní hale jsme se po chvíli zorientovali a zjistili, že autobus do Mavrovo odjíždí za půl hodiny. S koupenými lístky, které nám zkontrolovali ještě před vstupem na perón, jsme se přesunuli na autobusovou zastávku. Za chvíli přijel minibus (místně nazývaný „Combi“), do kterého jsme naskládali batohy a obsadili zadní sedačky. Společně s námi tam nastoupili ještě asi dva spolucestující. Další lidé pak přistupovali po tom, co jsme vyjeli z nádraží. Nikde žádné autobusové zastávky nebyly, fungovalo to stylem „kdekoliv na znamení“. Postupně jsme průjezdem Skopjí naplnili celý autobus. Řidič pak na výpadovce za městem zastavil, vystoupil, obešel všechny, co nastoupili mimo nástupní nádraží ve Skopji, a vybral od nich peníze. Projeli jsme několik dálničních mýtných bran, Tetovem a asi po hodině a půl jsme dorazili k přehradě Mavrovo.
Pomník horníka u přehrady Mavrovo
Vystoupili jsme u jakéhosi místního centra, které čítalo restauraci, poštu, turistické informace a několik dalších domků. Informace nás, nutno podotknout, překvapily, pán uměl výborně Anglicky a sdělil vše, co jsme potřebovali vědět. Nakoupili jsme pěkné pohledy a mapku zdejšího národního parku. Po prohlídce přehrady a místního pomníku ve formě kutajícího horníka, jsme se rozhodli vypravit se cestou po hřebenu a nikoliv údolím, které dávalo tušit pouze nekonečnou asfaltku a navíc absenci panoramatických výhledů.
Hlavní třída vesničky Vrben s nádherným pouličním osvětlením
Po dvanácté hodině jsme začali stoupat vzhůru asfalto/štěrkovou lesní cestou kolem místních rekreačních chat. Minuli jsme několik zabetonovaných studánek a s vědomím, že takový luxus pravděpodobně dlouho nevydrží, jsme se nikdy neopomněli napít. Kolem třetí hodiny jsme dorazili do vesničky Vrben. Taková malá horská vesnička, nicméně za povšimnutí stálo místní pouliční osvětlení. Ještě jsme zvažovali variantu, že bychom se přímo odtud pustili nahoru na hřeben, ale nakonec jsme se rozhodli pokračovat po dosavadní štěrkové cestě. Ještě asi hodinu jsme se po ní motali, ale nakonec jsme ji přece jen opustili a boční cestou jsme přes vrchol Vrben (1742 m.) vylezli nahoru na hřeben Vrbensko Brdo. To už se blížila šestá hodina a my se rozhodli to pro dnešek zapíchnout. Vybrali jsme si takové menší, travnaté sedlo mezi vrcholy Jambol Br. (1766 m.) a Mala Pl. (1798 m.), kde jsme hned vedle cesty postavili stany.
Naše první tábořiště
Večeři, o které jsme už od oběda básnili, nám nezkazil ani obtížný hmyz, který zde byl zastoupen opravdu v hojném počtu. Během vaření se na obzoru objevil zelený džíp, tak jsme si říkali, jestli to náhodou není nějaká horská služba, aby nás nechtěli vykázat z národního parku. Naštěstí se to nepotvrdilo, jenom u nás zastavili, pozdravili a popovídali stylem odkud a kam jdeme. Jak jsme dojedli večeři, zalezli jsme do stanů, nevím jestli víc kvůli únavě, a nebo komárům.
Kompletní fotogalerie z tohoto dne:
