Den sedmý, 20. června 2013 (čtvrtek)
Sestup do lyžařského střediska Popova-Šapka, divokým taxíkem do Tetova, vedro ve Skopji
Dnešní plán byl dojít kousek nad Tetovo, tam přespat a zítra dojet na prohlídku Skopje. Po ránu jsme nijak nespěchali, ale stejně nás ze stanu vyhnalo horko. Napojili jsme se na širokou, kamenitou cestu, po které evidentně jezdila i nějaká terénní auta. Tato cesta prakticky kopírovala přilehlé hory po jejich vrstevnicích a byla snad na každých deseti metrech značená červenou značkou. Došli jsme až nad Popovu-Šapku a rozhodovali se kudy dál. Od této vesnice padal svah prudce dolů a i podle mapy to nevypadalo, že by se takovýto sklon zastavil dříve než v Tetovu. Nakonec jsme se rozhodli, že nemá smysl hledat další tábořiště a že rovnou sejdeme až do Tetova a dojedeme do Skopje už dnes.
U Popovy-Šapky bylo několik vleků a pravděpodobně i sjezdovek – ty jsme ale jen odhadovali. Celé středisko bylo dosti umělého vzhledu a hlavně z dálky celou místní oblast hor dosti narušovalo. Sestoupili jsme na nejbližší asfaltku a prošli ulicí s docela pěknými kamennými domky. Většina z nich evidentně sloužila jako víkendová chata nebo možná zimní penzion, protože až na výjimky to tu zelo prázdnotou. Došli jsme až k místnímu restauračnímu zařízení a Ivoš s Martinem se osvěžili pivem. Čekala nás dlouhá cesta dolů do Tetova, nicméně měli jsme v plánu si něco stopnout. Opustili jsme Popovu-Šapku a vydali se po široké asfaltce dolů.
Sem tam nás minulo nějaké to auto, ale až na nějakou výjimku všechna mířila směrem nahoru. Mezi nimi se objevil i jeden taxík, tak jsme si řekli, že až pojedeme zpátky, pokusíme si ho stopnout. To se nám skutečně asi po půl hodině podařilo. Byl to rozvrzaný Volkswagen Golf, který měl najeto 430.000 km (benzín) a podle toho i vypadal. Postarší taxikář ho svým vzezřením dokonale doplňoval. Mluvil na nás plynule Makedonsky, pravděpodobně si myslel, že mu bez problémů rozumíme. Autu při brždění v serpentýnách sem tam začaly smrdět pálící se brzdy, na což se snažil reagovat mírným zpomalením a bržděním motorem.
Na úpatí hor jsme vjeli do Tetova. Docela nás překvapilo, že první ulice, do které jsme z poslední serpentýny přijeli, byla plná lidí. Pochopili jsme konečně, co nám taxikář chvíli předtím povídal, že dnes je tu každočtvrteční trh. Ten se skládal ze stánků se zbožím všeho druhu. Rozličnost zde prodávaných věcí byla opravdu neuvěřitelná. Jen namátkou, byl tu například stánek s vajíčky, vedle toho na dece vyskládány telefony a fotoaparáty, další prodejce měl na zemi vyskládáno staré nářadí, což vypadalo jako by někdo po třiceti letech rušil domácí dílnu, vedle další vajíčka a pak „stánek“ s bagry. Škoda, že jsme tam nefotili nebo nefilmovali, jenom jsme užasle koukali.
Taxikář se dost neurvale proplétal skrz masy lidí, cyklistů a aut. Podobný styl pokračoval po tom, co jsme opustili tržiště, akorát ubylo lidí a přibylo aut. Cesta přes město na nádraží, kam jsme měli namířeno, trvala asi dvacet minut a za tu dobu moc nechybělo k tomu, aby srazil několik lidí a cyklistů. Za jízdu si řekl 400 Dinárů, což vycházelo na cca 160,- kč – celkem pěkná cena. Přesunuli jsme se na nádraží a zjistili, že autobus jede asi za půl hodiny. Tím jsme se ve velkém vedru dostali až do Skopje.
Bylo kolem druhé hodiny a my měli do odjezdu vlaku ve 20:10 asi šest hodin na prohlídku města. Žádný teploměr jsme (naštěstí) nepotkali, ale věřím, že teplota ve stínu se blížila ke čtyřiceti stupňům. Na nádraží jsme koupili místenky do vlaku, které nešly koupit předem, v úschovně zavazadel si odložili batohy a vydali se směrem do centra. Cestou jsme navštívili velké obchodní centrum, jednak kvůli doplnění některých zásob a především pak pro ochlazení v místních klimatizovaných prostorách. V jedné nábřežní restauraci jsme si dali pozdní oběd a navečer si pak prohlédli historické centrum Skopje. Již za chladnějšího počasí jsme pak s úlevou nastoupili do vlaku a vyrazili na Bělehrad.
Kompletní fotogalerie z tohoto dne: