Den devátý, 26. července 2008 (sobota)
Ráno konečně krásné počasí, výstup na Gugu, opět se zatahuje, vracíme se na hlavní godeanský hřeben a pokračujeme na východ, bloudíme v mlze, silný vítr, náhodně nacházíme cestu k plesu Scarisoara, kde táboříme
Dnešní den měl mít jeden mezicíl a to nejvyšší vrchol pohoří Godeanu – Vf. Gugu (2290 m. n. m.). Konečně jsme se probudili do krásného počasí. Večer jsme se dohodli, že ráno si hodinku přispíme, takže jsme vstali až v osm a vyrazit se nám podařilo ve čtvrt na jedenáct. Možná trochu škoda takového plýtvání sluníčka, ale zase jsme si to po dlouhém včerejšku zasloužili…
Vyrazili jsme strmě vzhůru do sedla mezi (dle mapy) nepojmenovaným vrcholem (2237 m. n. m.) a Vf. Scarita (2159 m. n. m.). Nahoře nás uvítali dva psi, kteří se vyloupli zpoza onoho nepojmenovaného vrcholu (2237 m. n. m.). Když jsme se ale vydali směrem na sever od nich, ztratili o nás zájem…
Cesta na vrchol Vf. Gugu (2290 m. n. m.) byla velmi pohodlná, žádné strmé šplhání se nekonalo. Přidal jsem na tempu, neboť jsem viděl jak se z východu nebezpečně valí směrem na vrchol mrak. Bohužel se mi ho nepodařilo předstihnout, takže když jsem tam vyšplhal (kolem půl dvanácté), vše bylo již zahaleno v bílém. Ani Vašek, který dorazil jako první chvíli přede mnou už nic neviděl. Výhled se tedy nekonal, takže po tom, co dorazili všichni, jsme si odpočinuli a udělali vrcholové foto. To se skládalo z pěti postav, jednoho psa (Alfons se nás pochopitelně stále držel) a hromady „bíla“. No ale byli jsme na Gugu… 🙂
Opustili jsme vrchol a vraceli se stejnou cestou na jih odkud jsme přišli. Počasí se od krásného rána poněkud zkazilo, ale ještě to pořád šlo. Vystoupali jsme opět na Vf. Morarul (2279 m. n. m.) a když jsme se objevili u nám již dobře známého vrcholového mužíka, zjistili jsme, kterým směrem jsme se to včera měli skutečně vydat.
Při sestupu do sedla Saua Mitului to začalo pěkně foukat. Kousek od sedla jsme si vlezli do relativního závětří na jižní straně a dali si vytoužený oběd…
Za mlhy a silnějšího větru jsme vylezli na Patra Scarisoarei (2245 m. n. m.). Následoval dlouhý, táhlý hřeben severovýchodním směrem, ze kterého jsme podle mapy měli v pravý okamžik odbočit na východ směrem na Vf. Micusa (2180 m. n. m.). Když se ale hřeben začal podezřele svažovat, usoudili jsme, že už jsme to pravé místo přešli a míříme dále přes nepojmenovaný vrchol (2191 m. n. m.). Vítr už byl natolik silný a vlezlý, že jsem si dokonce musel obléct dlouhé kalhoty. Vraceli jsme se stejnou cestou, tentokrát tedy na jihozápad, šli těsně po okraji hřebenu a odhadovali každou potenciální cestu na východ, která by mohla být ta správná a kam bychom mohli konečně odbočit. Najednou se ale zvedl vítr natolik až to bylo hodně nepříjemné a když mi málem ulítla i pláštěnka z krosny navrhnul jsem, abychom se vydali dolů nejbližším směrem. Moc jsme se nerozmýšleli a začali z nepříjemně větrného hřebene sestupovat. Po chvíli další ráz krajiny dával tušit, že jsme se možná náhodou trefili do té naší správné cesty na východ a když se kousek pod námi mezi mraky zableskla hladina vody, nebylo pochyb – našli jsme pleso L. Scarisoara! (cca. 2000 m. n. m.)
Sestoupili jsme dolů k plesu a kousek nad ním jsme našli krásnou závětrnou plošinku vhodnou ke stanování, kterou jsme vzali zavděk. Nejprve jsme tedy museli provést důkladný úklid, neboť toto místo očividně s oblibou navštěvovala ovčí stáda. Jedno takové jsme díky nedalekému bečení rozeznali. Neviděli jsme ho, bylo někde na druhé straně celkem rozlehlého plesa. Bylo teprve kolem čtvrt na pět, ale po větrném zážitku bylo příjemné si zalézt do spacáku.
O něco později k nám přiběhl nějaký ten pes ze stáda u plesa a chvíli po něm se objevil i bača. Z tepla stanu ven do zimy vylezl hrdinně akorát Dan 🙂 a zapředl s bačou osvědčenou konverzaci. Když nás opustil, tak nám Dan oznámil, že jsme přišli o Alfonse. Prý z rozhovoru pochopil, že v něm bača poznal svého psa, ale kdo ví jak to bylo doopravdy. Faktem zůstalo, že si Alfonse uvázal na vodítko, odvedl a my ho už neviděli. Snad neposloužil jako večeře, držel se s námi opravdu dlouho, dokonce překonal loňského Alfonse. Tento s námi cestoval z pohoří Tarcu ze sedla Saua Lepei (1727 m. n. m.) až sem celých pět dní…