Den jedenáctý, 28. července 2008 (pondělí)
Přecházíme z pohoří Godeanu do Malého Retezatu, první čeští turisté, několik dalších skupinek českých turistů, hledáme neexistující cestu, vybíráme velmi strmou alternativu, scházíme k chatě Cabana Buta
Ráno jsme se vzbudili do podobného počasí jako bylo včera odpoledne, tedy polojasného. Zatímco se Dan s Helčou dobalovali, já s Vaškem a Matesem jsme šli doplnit vodu z pramene, který včera večer Dan s Helčou po dlouhém pátrání objevili. Tekl pár desítek metrů pod sedlem Saua Paltina (1935 m. n. m.) směrem na jihovýchod. Ze sedla jsme odcházeli kolem desáté hodiny…
Jen co jsme se přehoupli přes další menší vrcholek, který by se ještě dal počítat jako součást sedla, spatřili jsme tábořící turisty. Byli to první turisté, které jsme za tuto výpravu potkali a to je, řekl bych, hodně dobrý. Sešli jsme k nim, tábořili v takové malé, zapadlé, travnaté prohlubni, jako stvořené pro stan. Byla to dvojice Čechů (pochopitelně :-), tak jsme s nimi asi dvacet minut povídali a předali si vzájemně informace. Šli z Velkého Retezatu, přes Malý Retezat do Godeanu, tak jsme jim povyprávěli pár našich zážitků z této oblasti a oni se nám na oplátku svěřili se svými. Prý si to špatné počasí „odbyli“ ve Velkém Retezatu, ze kterého tedy příliš neměli. Sdělili nám zajímavou informaci, že do oblasti, která je ve Velkém Retezatu veřejnosti nepřístupná, se dá koupit jakási propustka u horské stráže, která sídlí u jezera Bucura (2041 m. n. m.). Také jsme se dozvěděli, že u plesa Zanoaga existuje možnost si u tamějšího bači koupit nějaký sýr. Na závěr jsem jim věnoval svou vytištěnou mapu Godeanu, kterou oni měli jen v méně přehledné černobílé verzi vytištěné na laserovce. Už jsme ji nepotřebovali, naše putování přes pohoří Godeanu v tomto sedle končilo a už celý včerejšek jsme používali Retezatskou mapu, na které ještě z části byla východní Godeanská část…
Další cesta tedy vedla do Malého Retezatu, který byl od dosavadního charakteru předchozích pohoří dosti odlišný a to hlavně díky své bílé vápencové barvě. Všechny okolní skály tak v dopoledním sluníčku opravdu krásně svítily. Naše první zastávka byla u nedaleké, nepříliš široké, zato ale pěkně hluboké propasti. Takovýchto propastí se dle mapy mělo nacházet v Malém Retezatu více. Byla situována opravdu na nenápadném místě, počítám, že pokud bychom šli jen o pár metrů vedle a čirou náhodou na ní tak nenarazili, vůbec bychom si jí nevšimli. Na její dno jsme dohlédli, byla odhadem tak 12 – 15 metrů hluboká a jen nějaké tři metry (v jejím ústí) široká. Nechtělo by se mi tam tedy spadnout. Dole se držel sníh, což vůbec nebylo divu, tam si slunce jen tak nezasvítí…
Pokračovali jsme po již dobrém značení dále, směrem na jednu z nejvýraznějších hor Malého Retezatu Patra Iorgovanului (2014 m. n. m.). Minuli jsme jedno nevelké odpočívající ovčí stádo, potkali další dva Čechy jdoucí taktéž směrem do Godeanu a kolem čtvrt na dvanáct jsme již obcházeli vrcholové skály této vápencové hory. Na samotný vrcholek byla od naší cesty malá odbočka, kterou jsme měli v plánu. Tam jsme vylezli v půl dvanácté a potkali tam další dva turisty, tentokrát pouze „baťůžkáře s kamerou“, pravděpodobně Rumuny.
Cestou na Albele (2013 m. n. m.) jsme potkali další skupinku Čechů mířící proti nám, tentokrát jich bylo asi osm nebo deset a další čtyři pak při sestupu do údolí potokaScocu Dragsanului, ty už jsme minuli jenom s pozdravem. Jak jsme doteď nikoho nepotkali, tak se najednou s turisty „roztrhl pytel“. No, dobře, to zase přeháním, žádné davy to nebyly, ale ta absolutní samota doteď byla opravdu moc příjemná…
Následovalo dlouhé táhlé stoupání kolem Vf. Scorota (2021 m. n. m.), až na vrchol Vf. Dragsanu (2080 m. n. m.). Kousek nad námi byly úplně tmavé mraky, až jsem si pod nimi připadal poněkud klaustrofobně…
Na vrchol Vf. Dragsanu (2080 m. n. m.) jsme se dostali ve čtvrt na čtyři a rozhodovali se kudy dál. V dnešním plánu bylo dojít do sedla Saua Plaiul Mic (1879 m. n. m.), ze kterého nás zítra měla čekat ono náročné osmihodinové kolečko přes nejvyšší partie Velkého Retezatu. Další variantou bylo dojít až do Cabana Buta (1580 m. n. m.), což je chata položená tři sta výškových metrů pod sedlem v údolí potoka Buta, kam Helča hodně moc chtěla, jako že si tam konečně dáme nějaké pořádné jídlo. Tuto jsme tedy nakonec upřednostnili…
Abychom tedy neabsolvovali dvakrát tu samou cestu, rozhodli jsme se do chaty dojít oklikou přes sedlo Saua Scorota lepii (1920 m. n. m.). Problém byl, že cesta do sedla prostě neexistovala nebo jsme ji minimálně nenašli. Celý hřeben byl totiž pokrytý klečí a všechny potenciální cesty, které do ní z této strany vedly, končily slepou uličkou. Na vrcholuVf. Dragsanu (2080 m. n. m.) jsme tak strávili asi půl hodiny hledáním cesty. Dan pak navrhl variantu slézt západní stráň hory údolím, kde pramenil potok Buta Mica, kde kleč tolik nerostla. Moc se mi to nezamlouvalo, ale nakonec jsme se touto cestou vydali. Nelíbilo se mi to hlavně z důvodu velmi příkrého travnatého svahu. Taky se hned vzápětí stalo, že někteří z nás každou chvíli popojeli nedobrovolně po zadku o pár (někteří i desítek) metrů dolů. Když už jsem takhle po zadku jel podruhé, říkal jsem si, že jsme rozhodně měli z vrcholu pokračovat dále do sedla Saua Planul Mic. Naštěstí se ale nikomu nic nestalo, balancující Mates na zmiji nešlápnul, moje kalhoty v zadních partií žádnou díru neutrpěly – jezdil jsem převážně po trávě, takže akorát změnily barvu 🙂 a Helčina ztracená pet-flaška nás mohla zamrzet akorát z důvodu neplánovaného znečištění přírody. Ač se to nezdálo, sestup nám zabral více jak hodinu než jsme se dostali na „rozumný svah“.
Kolem páté hodiny jsme narazili na cestu, která vedla ze sedla Saua Scorota lepii (1920 m. n. m.) do chaty Cabana Buta (1580 m. n. m.), naštěstí ji prakticky nešlo minout. Pustili jsme se po ní směrem k chatě, tentokrát již pohodlnou značenou cestou. Už při sestupu krkolomným svahem a i teď kdesi v dálce v údolí potoka Buta sem tam zahřmělo.
Kousek před samotnou chatou Cabana Buta (1580 m. n. m.) jsme prošli kolem jakéhosi obydlí, které by se dalo nazvat jakousi „minifarmou“. Pozemek byl ohraničený jednoduše postaveným dřevěným plaňkovým plotem. Hlavní dřevěná stavby měla úzkou verandu a otevřenými dveřmi bylo i na dálku vidět hořící ohniště uprostřed místnosti, pravděpodobně ve stylu černé kuchyně. Kouř vycházel tak nějak „z celé střechy“, komín byl vyřešen dírou ve střeše přímo nad ohništěm, která byla zakryta vlastní menší vyvýšenou stříškou. Vedle této stavby byly ještě dvě menší, pravděpodobně nějaké dřevníky a na druhé straně ohrada pro zvířata. Celé to působilo velmi starobylým dojmem.
Před půl šestou jsme se dostali k chatě Cabana Buta (1580 m. n. m.). Namísto jedné očekávané stavby se jich před námi objevilo hned několik. Původně tu stála pravděpodobně jen ta jedna hlavní, ale díky turismu zde vyrůstal celý komplex. Kolem hlavní chaty stálo několik dřevěných domků a pár dalších bylo rozestavěno. Celé to bylo umístěno v lese a na docela šikmém svahu, takže podmínky pro stavbu byly poněkud omezené. Na jakémsi dvorku před hlavní budovou stálo několik lavic, u kterých sedělo pár turistů, pochopitelně Čechů :-). Šli jsme se podívat na nabídku jídla, která byla napsaná na tabuli vedle vchodu do hlavní chaty. Na výběr měli asi tři, my jsme si vybrali vepřové maso s hranolkami. Uvnitř se vešlo do malé jídelny, kde u jednoho ze tří stolů seděla skupinka několika dalších Čechů, kteří si na zdejší nabídce již pochutnávali a vypadali velice spokojeně. Akorát dojídali a byli na odchodu, takže jsme měli celou jídelnu jen pro sebe. U výdejního okénka jsme si objednali a obsadili jeden stůl. Jídlo bylo opravdu dobré a po týdnu instantních záležitostí vážně bodlo. Strávili jsme tam asi dvě a půl hodiny. Před osmou hodinou jsme se po nákupu nových zásob sušenek vydali k našemu dnešnímu tábořišti. To se nacházelo asi sto metrů pod chatou. Bylo zde asi deset stanů a vzhledem k terénu se sem už o moc více ani nevešlo. Našli jsme si tedy jedno z posledních míst a utábořili se…