Den čtrnáctý, 31. července 2008 (čtvrtek)
Návrat stejnou cestou, výstup na Bucura a Retezat, školní výprava, sestup do údolí cestou necestou: prodíráme se klečí a hustým lesem, sestupujeme potokem
Dnes už jsme vstali zase jako obvykle, čekal nás dlouhý den. Pleso Zanoaga jsme opouštěli po deváté hodině za podobně krásného počasí jako včera. Vzhledem k tomu, že nebylo možné projít skrz oblast Rezervatia Stiintifica Gemenele, museli jsme se vrátit zpátky do sedla Saua Judele (2370 m. n. m.). Bohužel se stalo, že mě zčista jasna chytla záda takovým nepříjemným, těžko pohyblivým způsobem. Chvíli jsem se to snažil rozhýbávat, ale bohužel to byl ten typ „něco je špatně“, u kterého pomůže akorát klid. Nedalo se tedy nic dělat, zase lépe až teď než někdy na začátku výpravy…
Slezli jsme ze sedla zase na východ směrem k plesu Bucura, ale tentokrát jsme odbočili nahoru do sedla Poarta Bucurei (2280 m. n. m.). Během zastávky u nejvýše položeného plesa Tau Portii (2230 m. n. m.) Dan nabral své poslední vodní vzorky. V sedle Poarta Bucurei (2280 m. n. m.) jsme si přečetli ceduli zákazu vstupu do rezervace pod pokutou 50 – 500 Lei z roku 1973, což teď – už potom, co škrtali čtyři nuly, bylo docela dost, nicméně ještě před pár lety to byl pakatel. Vzpomínám si, že jsem v roce 2005 na rumunském nádraží platil 10.000,- Lei za použití záchodu :-).
Počasí bylo stále takové polojasné, ale spíš směrem k lepšímu. Další cesta nás zavedla na vrchol Vf. Bucura I. (2433 m. n. m.), kam jsme dorazili ve tři čtvrtě na jednu a kde jsme si dali oběd a opět (někteří konečně úspěšně) lovili signál. Následoval sestup do sedla Saua de iarna (2297 m. n. m.).
No a teď už na nás čekal náš závěrečný vysokohorský výstup. Byl to Retezat (2482 m. n. m.), dominantní hora, na kterou jsme koukali první tři dny v Tarcu. V sedle Saua Retezatului (2251 m. n. m.), jsme potkali jakousi středoškolskou školní výpravu (pravděpodobně) Rumunů. Byli oblečeni jako na nějaký výlet „do sousedního města“. S přílišnou úctou se ke své přírodě tedy nechovali a bohužel začali společně s námi stoupat na vrchol. Ten jsme ve tři čtvrtě na tři dobyli a pokochali se výhledem do údolí na sever, kde jsme před čtrnácti dny začínali. Viděli jsme i místo našeho prvního tábořiště…
Zatímco školní výlet se vrátil stejnou cestou dolů, my jsme se z vrcholu Retezatu (2482 m. n. m.) vydali po neznačené cestě směrem na západ. Cesta to tedy nebyla ani omylem, sestupovali jsme kamennou lavinou. Chvíli před námi se tímto směrem vydal jakýsi osamělý turista, takže jsme v tom nebyli úplně sami. Nicméně my jsme postupovali pomaleji, takže nám za chvíli zmizel z dohledu. Když jsme nepříjemnou lavinu, respektive skákání z kamene na kámen, zdolali, začala se místy objevovat kleč. Když jsme míjeli Vf. Prelucele (2265 m. n. m.), už bylo skoro jasné, že tak snadné to zase nebude. Po cestě v mapě naznačené nebylo ani památky, ale zato kleč oproti tomu řádně houstla. To už bylo skoro půl šesté, nicméně počasí naštěstí pořád pěkné. O kus dál kleč již zabírala téměř veškerý prostor, tak jsme začali hledat cestu skrz. Po několika marných pokusech o proniknutí se Danovi podařilo vylézt na protější stráň pod Vf. Valereasca (2148 m. n. m.) a odtud nás pak mohl navést do míst kde pramenil potok Valereasca a kde nebyla kleč. Nakonec se nám přece jen podařilo se tam v pořádku proklestit (doslova). To už bylo skoro tři čtvrtě na sedm a my se rozhodovali kudy dál. Jedna varianta byla pokračovat prodíráním klečí několik set metrů asi tak do půli hřebene masivu Culmea Prelucele-Retezat a odtud pak sestoupit do sedla Saua Muncelu (1587 m. n. m.) a druhá varianta byla sejít údolím potoka Valereasca až ke (v mapě) značenému tábořišti pod výše zmíněným sedlem. Po delším vyjednávání bylo rozhodnuto sestoupit potokem…
Prvotní sestup byl bezproblémový, až jsme se dostali do míst, kde začínalo pásmo lesa. Byl tedy to spíše neudržovaný prales. Opravdu hezký, ale na schůdnost poněkud náročnější. Na jeho kraji jsem potkal (pravděpodobně) svou „soukromou“ zmiji. Naštěstí na mě jen zasyčela a odplazila se. Následující sestup lesem pak z prvního místa klestil Mates. Sestoupili jsme asi sto padesát metrů narazili jsme na potok. Naštěstí se dalo vedle něj docela dobře jít, jen Vašek s sebou párkrát seknul, naštěstí ale bez jakýchkoliv následků…
Na cestu dolu pod sedlo Saua Muncelu (1587 m. n. m.) jsme se dostali až ve tři čtvrtě na devět. Za celou cestu z vrcholu Retezatu jsme nikoho nepotkali, upřímně jsem pochyboval že tudy kdy někdo šel :-). Ani zde, na značeném tábořišti nikdo nebyl. Ono tu ani žádné tábořiště nebylo, v mapě to bylo asi naznačené jen jako možnost upíchnutí stanu. Našli jsme vhodná místa a postavili stany. Večer jsme se ještě domluvili na dalším postupu. Mě záda po namáhavém dni stále nepouštěla, takže jsem se rozhodl neriskovat a tady naší výpravu zakončit nebo tedy sestoupit do podhorské vesničky Complex alpin Rausor (1185 m. n. m.) po již široké „vycházkové“ cestě, která tady začínala respektive končila. Ke mně se připojil Vašek, s ostatními jsme se dohodli, že budou pokračovat ze sedla Saua Muncelu (1587 m. n. m.) a sejdeme se pak podle situace až v Hategu nebo Subcetate na nádraží odkud nám měl jet v sobotu večer vlak…