Den patnáctý, 1. srpna 2008 (pátek)
Sestup do civilizace, divoká jízda autem, oběd v Hategu, přesun do Subcetate, večerní dobrodružství
Ráno jsme s Vaškem se vstáváním nijak nespěchali, měli jsme celý den na to dopravit se do Subcetate – vesničky odkud nám měl jet zítra odpoledne vlak. Mates, Dan a Helča odešli dříve, já s Vaškem až kolem tři čtvrtě na jedenáct. Za hodinku jsme se po pohodlné cestě dostali až na kraj Národního parku Retezat, kde začínala (respektive končila) civilizace malou, nově vznikající vesničkou Complex Alpin Rausor (1165 m. n. m.). Už podle názvu (nebo alespoň označení v mapě) je zřejmé, že šlo o komplex, který žije (nebo spíš má v plánu žít) z turistického ruchu. Bylo zde spousta rozestavěných domů, některé měly očividně sloužit jako hotel. V jednom takovém (hotovém) jsme se zastavili a podívali se co nabízeli. Teď už si přesně nevzpomenu kolik chtěli za ubytování, ale vím, že to bylo opravdu hodně. Jídelní lístek nabízel celkem průměrné množství jídel za ceny blížící se spíše k vyššímu pražskému standardu. Poděkovali jsme a pokračovali vesničkou dále. Došli jsme až na její spodní konec. Pokračovat dále už nemělo smysl, vedla odsud už jen silnice, která podle mapy vedla údolím až ven z hor. Potřebovali jsme tedy najít odvoz. V jednom „odpočívadle“ (jakýsi otevřený dřevěný altánek s lavicemi a stolem) hrál nějaký chlapík s paní jakousi neznámou hru. Šli jsme se jich zeptat jestli by se tu nenašel nějaký odvoz. Komunikace byla poněkud náročnější, on uměl jen pár slovíček Anglicky a o něco málo více Německy. Nicméně i tak jsme se dozvěděli, že jakýsi jeho známý by se měl teď někdy vrátit dolů z hor a že on by nás pak autem vzal pryč z hor. Poděkovali jsme, nechali jsme si tuto variantu jako záložní a já se šel už jen tak bez bagáže poptat po vesnici na nějaký jistější odvoz. Většina lidí, co jsem potkal, byli pracující dělníci na nějaké stavbě. Většina nerozuměla vůbec, od jednoho nebo dvou jsem se dozvěděl, že by nás vzali až tak někdy kolem páté odpoledne, až jim skončí šichta. Štěstí jsem pak měl až u jedné rodinky na zápraží jejich dvorku, kteří se zrovna loučili pravděpodobně s nějakými známými. Řekli mi ať přivedu kamaráda a počkám před jejich domem. Došel jsem pro Vaška a sešli jsme se s malým pánem u malého, starého auta neznámé značky. Dohodli jsme se na ceně padesát leva, což teď zpětně hodnotím jako dost, ale na druhou stranu, celková cena výpravy je opravdu hodně nízká, takže se pár korun navíc ztratí…
Cesta autem byla poněkud adrenalinovější, trochu jsme se cítili jako účastníci Ralye Retazat :-). Místní domorodec očividně klikatou silnici dobře znal (nebo jsme v to alespoň doufali), ale každá zatáčka byla tak trochu sázkou do loterie. Na to jak ten chlapík zuřivě kroutil volantem, auto zatáčelo jen pozvolna a řekl bych jen tak jak to bylo nejnutnější :-). V každé prudší zatáčce, ve které byla pochopitelně navíc příhodná štěrková vrstva, jsem si říkal, že auto musí už už vyletět ze silnice do škarpy. Náš řidič ale držel takovou rychlost, že auto bylo vždy jen právě na hranici smyku a my se tak jakoby zázrakem pokaždé ve zdraví objevili na konci zatáčky. Překvapení nás čekalo ve vesničce Rau de Mori (cca. 600 m. n. m.), tedy o nějaký 550 výškových metrů níže než ležela vesnice, ze které jsme vyjížděli. Chlapík znenadání strhl volant z hlavní (celkem obstojné) asfaltky doprava na kamenitou cestu, pochopili jsme že zkratku přes vesnici, která dovedla na „hlavní tah“. Na této zkratce k našemu dalšímu překvapení nastartoval motor :-D. Auto bylo hlučné, ale pravda, takovým jiným „hučivým“ způsobem a až tady jsme pochopili, že jsme celou tu dobu jeli bez motoru. Hluk se tedy přibližně zdvojnásobil a my jsme vjeli na onen „hlavní tah“. Rychlost jsme sice spíše nabírali, ale už jsem se cítil o něco bezpečněji když byly horské zákruty za námi. Přejeli jsme přes přehradu mezi nádržemi, které jsme viděli první den nástupu do hor a dostali se až do Hategu na náměstí.
Další plán byl přesun do nedalekého Subcetate, takže se šel Vašek zeptat nejbližšího taxikáře za kolik by nás tam svezl. Vrátil se očividně pobaven a sdělil mi, že si prý taxikář řekl o sto leva :-D. Vzápětí ale vidíme jak se k nám zmíněný taxikář blíží a za pomocí všeho možného jen ne Angličtinou nám vysvětluje, že nemyslel sto, ale deset (názorně nám ukazoval bankovku deseti leva :-). Společně jsme se zasmáli a cenu akceptovali…
Dostali jsme se tedy kolem půl šesté na nádraží v Subcetate. Prošli jsme celou vesnicí na druhou stranu, během které jsem Vaškovi povyprávěl co se nám přihodilo předloni v Bulharsku v podobné podhorské vesnici (naše adrenalinová noc na stadionu v Rile). Došli jsme až za vesnici a našli pěkné místo u cesty. Byl krásný večer, sluníčko svítilo a o kus dál se páslo stádo koní. Pak začal napůl zalesněný kopec nad námi zvonit a po chvíli se tam objevilo menší stádo koz, které seběhlo dolů a prozvonilo po cestě kolem nás směrem do vesnice (asi se vracelo domů z pastvy :-). Během večera se pak ještě po cestě vrátil jeden pastevec se stádem krav, jenom jsme se kývnutím hlavy pozdravili. O chvíli později kolem nás směrem do vesnice prošlo další stádo, vedené tentokrát několika dětmi. Jedna holka (14 – 15 let) měla bič, něco nám řekla a pak naším směrem práskla. To už nebyla tak přátelská reakce. Zatímco jsme připravovali večeři, prošli kolem nás z vesnice tři kluci (14 – 17 let), z nichž jednomu sedělo na ramenou malé děcko. Nesli si asi nějaký mobil nebo něco takového, na kterém si pouštěli ty jejich moderní hitovky. Kývnul jsem na pozdrav, což mi bylo neurčitým způsobem oplaceno. Asi za čtvrt hodinky se tahle skupinka stejnou cestou vracela. Když procházeli kolem nás, jeden z nich zachrochtal, z čehož měli pochopitelně velkou srandu. Začínal jsem mít trochu blbý pocit. Když jsme dodělávali večeři, setmělo se. Během jídla jsme najednou uslyšeli stejnou „hudbu“ ze stejného „chrastítka“ – kluci se zase vraceli (respektive opět odcházeli z vesnice). Blbý pocit se mi v tom okamžiku začal stupňovat až na míru, že jsem ztratil chuť k jídlu a nechal dovečeřet jen Vaška, nicméně nechtěl jsem nic říkat. Kluci nás minuli. Za chvíli se hudba ale znovu objevila, opět opačným směrem. Prošli kolem nás. A pak to přišlo, chvíli po tom, co hudba zmlkla přiletěl první kámen, který narazil do stanu. Zařval jsem na ně, načež jsme slyšeli vzdálený smích a rychlý útěk. Nechtělo se mi uvěřit, že se situace z Bulharska opakuje. Tentokrát jsme tu ale byli jenom dva. Řekl jsem, že to nemá cenu, že balíme a přesouváme se. Začali jsme tedy narychlo pakovat. Během balení stanu se kluci vrátili ještě asi třikrát a vždy nás zasypávali kameny. Pokaždé jsem na ně opravdu pořádně zařval, ani jsem nevěděl, že to tak umím a trochu vyběhl, takže utekli. Pak jsem řekl Vaškovi, aby na ně i on podobným způsobem pouštěl hrůzu, což udělal. Asi během deseti (dlouhých) minut jsme se nouzově sbalili a rychlým krokem vyrazili po cestě směrem od vesnice kamsi do tmy. Ušli jsme asi tak kilometr, dva a pak jsme zahnuli z cesty na louku. Našli jsme vhodné místo a tam jsme shodili krosny. Ještě pak dobrou půlhodinku, během které jsme si dali tabulku čokolády na uklidnění, jsme to rozdýchávali a bavili se na téma lidská hloupost. V tuto chvíli, když už bylo jasné, že jsme z nebezpečí venku, mě to začalo štvát hlavně kvůli stanu, který takovýto zásah samozřejmě nemohl vydržet. Stan jsme ale nakonec nepostavili, spali jsme jen tak pod širákem. Naštěstí bylo pořád krásně, hvězdné nebe nad námi, takže to nebyl problém. V kolik jsme nakonec usnuli, to vůbec nemám zdání…
Jedno velké poučení z toho vzešlo – nikdy nestanovat v blízkosti takovéto vesničky, obzvláště když místní omladina zaregistruje kde táboříme…