Den šestnáctý, 2. srpna 2008 (sobota)
Ranní návrat do Hategu, setkání se zbytkem, oběd v oblíbené restauraci, druhý přesun do Subcetate, odjezd do Simerie, problém s nákupem místenek
Ráno jsme se probudili do dalšího slunečného dne. Spacáky jsme měli oba díky ranní rose vlhké, ale během snídaně zcela vyschly. Rozbalil jsem také stan, abych zhodnotil škody a skutečně jsem našel díru uprostřed největší plochy velikosti asi tří cm v průměru :(. No, teď to nemělo cenu řešit, takže jsme si zabalili a vyrazili na cestu.
Přes celou vesnici se nám vracet nechtělo, takže jsme po cestu pokračovali dále, že si uděláme okružní kolečko. Z polní cesty jsme se za chvíli dostali na silnici a po té se vydali směrem zpět. V noci jsme toho asi museli ujít více než jsme mysleli, protože návrat se pěkně protáhnul. Pochopili jsme, že možná dojdeme dále a opravdu asi hodinu po našem ranním odchodu jsme se objevili na dohled Hategu. Bylo jedenáct hodin a my se rozhodli dojít opět na „naše“ náměstí a tam počkat na ostatní. Kolem půl dvanácté jsme tam skutečně dorazili. Nálada se nám vrátila a už jsme si z toho dělali spíše srandu. Seděli jsme poblíž kašny, luštili sudoku a pozorovali dění kolem. Nemohli jsme si nevšimnout místních taxíků, kterých bylo opravdu hodně a hlavně spousta společností na tak malé městečko. Dokonce kolem nás i projel náš včerejší taxikáře, který nás poznal a zamával. Asi do hodinky se zde objevili Dan s Helčou a Matesem (ono taky v Hategu asi nebylo ani kam jinam jít než na toto náměstí). Společně jsme pak zašli do naší oblíbené restaurace, kde jsme si dali oběd a převyprávěli si zážitky z minulého dne. Po tom, co jsme opustili restauraci, jsme udělali poslední nákup v supermarketu a někdy před pátou hodinou se znovu vypravili na cestu do Subcetate. Rozdělili jsme se na dvě skupinky a každá se individuálně dostala na místo. Já s Vaškem se nám to podařilo tentokrát za sedm Leva, zbytek dokonce jen za pět.
Bylo po páté hodině a my měli ještě pár hodin čas než nám měl jet vlak. Život na nádraží skýtal celkem dost rozptýlení, zvláště pak místní psí smečka složená převážně z malých, neustále žebrajících štěňat. Objevil se zde i postarší chlapík, který nás odvezl před dvěma týdny směrem k horám. Přebýval v malém domku hned vedle hlavní nádražní budovy a pokaždé když přijel osobní vlak, lovil potenciální zákazníky. Objevila se zde i partička tří kluků a mě se jeden z nich zdál podezřele povědomý, ale samozřejmě jistě jsem nevěděl…
Celkem přesně ve 20:25 přijel náš osobák č. 2707 směrem do Simerie. Tam jsme přijeli ve 21:19 a šli si opatřit povinné místenky na další vlak (rychlík 346 DACIA), které jsme neměli (ty se nedaly v Praze pořídit). V hlavní hale nádraží v Simerii bylo docela rušno. Postavil jsem se do jedné fronty a čekal. Když jsem se dostal na řadu a sdělil paní u přepážky svůj požadavek, byl jsem mile požádán, abych počkal. Tak jsem čekal, paní zkoušela někam telefonovat. Po chvíli mi sdělila, že se nemůže spojit a že budu muset ještě čekat. Mezitím vyřizovala další ve frontě čekající cestující. Bylo to docela zábavné sledovat. Zjistil jsem, že na mě byla opravdu výjimečně milá, co jsem tak mohl posoudit při jejím jednání s ostatními, povětšinou Rumuny. Během čekání mi sdělila, že už je daný vlak plný a že se ještě zkusí spojit přímo s vlakem. Asi po další čtvrthodině čekání mi pak sdělila, že se nemůže spojit s vlakem a že mi tedy žádnou místenku prodat nemůže. Zeptal jsem se jí tedy co se s tím dá dělat, na což odpověděla, že neví. Tak jsem se zeptal, zda by bylo možné místenku si koupit a pak být ve vlaku klidně na chodbě, na což mi odpověděla, že taky neví, ať to prý zkusíme, ale že ona vůbec neví. No nic, jízdenku jsme měli, tak i tak bychom do vlaku nastoupili. Na další spoj do Budapeště jsme si počkali do 0:19. Krom toho jsem se z domova dozvěděl, že někde zítra začíná nějaká rallye či co a právě v této době se tímto vlakem očekává největší přesun diváků…