Den druhý, 19. července 2008 (sobota)
Příjezd do Subcetate, cesta taxíkem do Clopotivy, sháníme vodu, hledáme nástupní cestu do hor, dlouhé stoupání po štěrkové cestě, první tábořiště
…jsme dorazili podle řádu v 6:27 ráno – tedy již rumunského času, který je o hodinu dále než náš. Bylo krásné počasí, tak jsme doufali, že nám to vydrží nejen na cestu. Poslední osobák nás odvezl v 7:50 do nedaleké vesničky Subcetate, kam jsme dorazili v 8:37. Málem jsme to přejeli, ale Dan si naštěstí všimnul nádražní cedule. K horám nám zbývalo ještě dobrých 20km, kam už jsme měli v plánu zajistit si dopravu na místě. Hned se k nám vrhnul místní postarší pán taxikář, který nám nabídnul cenu 40Euro (2 auta – do jednoho jsme se nevešli) do podhorské vesničky Clopotiva. To se nám zdálo hodně, tak jsme to zkusili na dvacet a on že třicet. Pak jsme ještě zkusili 25, ale to už se nechtěl dát zviklat. Souhlasili jsme tedy s třiceti Eury. Později jsme poznali, že ještě pořád to byla dost přemrštěná cena…
Do Clopotivy jsme dorazili něco po deváté hodině. Byla to asi vůbec nejrychlejší cesta na hory za poslední roky, dohromady jen nějakých 18 hodin. Dokonce už jsem si možná přes svoji neschopnost spát v sedě v jedoucím vlaku trochu zvykl a něco málo naspáno měl. Hory začínaly asi kilometr od místa, kde nás vyhodili. Po namazání opalovacími krémy (už takhle ráno bylo docela horko) jsme se nejprve vypravili sehnat vodu. Kousek vedle byla něco jako pumpa, tak jsme se k ní šli podívat. Vypadala ale nefunkčně a to nám taky potvrdila opodál mávající stařenka, že tudy voda nepoteče a hned nám pokynula, abychom šli za ní. Neváhali jsme tedy a vydali se jejím směrem. Měla před námi náskok asi třicet metrů a tak nám v nestřeženém okamžiku zmizela za některými vraty řadového domku. Chvíli jsme tam tak postávali a čekali, jestli se něco bude dít, ale po nějaké době, kdy se nedělo nic, jsme to už už chtěli vzdát. Vzápětí se ale otevřela vrata sousedního domku a vyšla z nich jakási paní. Akorát odjížděla (asi) s manželem někam autem. Ještě než on vyjel z vrat, poprosil jsem paní o naplnění našich pet-flašek. Ochotně si je od nás vzala a šla je dovnitř naplnit. Chudák pán seděl venku v autě a čekal :-). Za chvíli vyšla předala plné láhve a pak odjeli. Vzápětí se tu objevila „naše stařenka“ s jednou naplněnou dvoulitrovou pet-flaškou, kterou nám nadšeně předávala :-). Nemohli jsme odmítnout samozřejmě, takže jsme si ji vzali jen tak do ruky a pěkně poděkovali. Když jsme se z této petky napili, voda chutnala poněkud divně, tak jako po mlíku a to dost intenzivně. Nicméně darované vodě na chuť nehleď, horko bylo opravdu velké, takže minimálně půlka padla ještě než jsme došli k horám…
Šli jsme po silnici, která zhruba po jednom kilometru mizela v údolí mezi předělem Retezatu (vlevo) a Tarcu (vpravo). Už zdálky jsme odhadovali, kudy může vést nástupní cesta na Tarcu. V pravou chvíli jsme pak sešli ze silnice, přešli přes posekanou loučku a vylezli na cestu nad ní. Tam jsme potkali další stařenku, která jakoby té první vypadla z oka. Zkusili jsme se jí zeptat kudy nejlépe do Tarcu, ale nějak nás nemohla pochopit. Slovo „Tarcu“ jí prostě nebylo povědomé. Zvláštní, ani taxikář, který nás vezl do Clopotivy, také nějak nereagoval na toto pojmenování. Jediné, co znal, byl Retezat. Nicméně řekla nám, že tam (ukazujíc na nástupní hřebeny Tarcu) nejsou značené cesty, ale přesto nás nasměrovala určitým směrem. Poděkovali jsme a pokračovali tam, kam řekla. Následujících pár desítek metrů bylo hůře schůdných a když jsme je konečně zdolali, zjistili jsme, že jsme to klidně mohli pohodlně obejít po široké cestě, která začínala odbočkou ze silnice ještě o kus dál, než jsme z ní sešli my. Vydali jsme se tedy touto „štěrkovou dálnicí“ vzhůru..
Bylo krásné, fotogenické počasí a tak jsme pořizovali obrázky skoro pokaždé, co jsme se vyšplhali o významnější kousek výš a viděli tak plochou nížinu na sever od hor zase o něco lépe. O kus výše jsme narazili na dva náklaďáky a několik dělníků. Mám pocit, že vyspravovali, či zpevňovali onu štěrkovou cestu, co se vinula po relativně strmých úbočích nástupního kopce. Tato cesta byla opravdu dlouhá, na mapě znázorněná jen několika málo zatáčkami, nicméně ve skutečnosti jich tam bylo o mnoho více.
Před půl jednou jsme došli až do místa, kde se nacházel jakýsi důl. U něj jsme si udělali obědovou pauzu. Mezitím přijelo odspodu auto, vystoupil z něj nějaký kluk a šel k nám. Zeptal se nás odkud a kam jdeme a podíval se s námi do naší mapy. My jsme se ho zeptali zda neví jak daleko vede ještě tahle cesta a on to odhadnul na nějaké dva kilometry. Opravdu se plus-mínus trefil a my po těch dvou kilometrech došli k jakési prapodivné, celkem veliké, celodřevěné stavbě neurčitého účelu, která se blížeji snad nedá ani popsat (lépe se podívat na fotku :-). Přišli jsme na louku, kde štěrková cesta opravdu zmizela (neviděli jsme ale její konec, protože jsme si zkrátili cestu přes jednu loučku). Na louce stál zděný baráček, u něho pak jedna osamocená, krásná („superfotogenická“ 😉 bříza. Chvilku jsme zde pobyli a pak pokračovali vyšlapanou cestičkou dál…
Po půl čtvrté jsme dorazili na takovou loučku, kde jsme shledali, že už toho máme vzhledem k noční cestě vlakem docela dost. Ušli jsme za dnešek pěkných pár kilometrů a nastoupali nemalého převýšení, já jsem dokonce při jedné pauze (kousek za tou loukou se zděným barákem) na chvíli usnul v „sedo-pololeže“ s krosnou na zádech :-). Zatímco Mates s Danem a Vaškem se šli podívat po pramenu vody, já s Helčou jsme zůstali „bránit pevnost“. Kluci se po nějaké půlhodince vrátili, pramen o kousek dál skutečně našli. Bylo stále ještě horko, ale i přesto jsem v otevřeném stanu na nějakou hodinku moc příjemně usnul. Večer se pak dostal do opravdu pěkných barev a my jsme tak měli nádherný výhled na sousední pohoří Retezat s asi nejimpozantnějším vrcholem Vf. Retezat (2482 m. n. m.).
Nástup do hor se tedy vydařil na jedničku, teď už jsme se ale těšili na pořádné vyspání se. Mates měl půjčený Jirkův „rakvoidní monostan“ a tedy další rozdělení do (normálních 😉 stanů je už celkem odhadnutelné – Dan Helčou a já s Vaškem. Zbývalo tedy už jen popřát dobrou noc (Matesovi speciální „Odpočívej v pokoji“ 😉 a doufat, že současné počasí vydrží i do dalších dnů…