Den třetí, 20. července 2008 (neděle)
Borůvkové sklizně, cestou necestou na první holý vrchol, nekonečný les, medvěd, koně, kontakt s prvním stádem ovcí, krásné táboření v sedle
Ráno bylo k naší plné spokojenosti podobně slunné jako to včerejší. Vstali jsme lehce po sedmé a na cestu vyrazili kolem čtvrt na deset – docela dobrý čas. Prošli jsme krásným březovým lesíkem, ve kterém jsme doplnili zásoby vody z pramene, který včera kluci našli. Byl vyvedený do dřevěných koryt, pravděpodobně i udržovaný místními pastevci.
Další cesta nás zavedla na loučku, na kterou ústila cesta z Furcatura Clopotivei (1457 m. n. m.) a kterou jsme se původně včera chtěli dát, ale netrefili jsme ji. Objevili jsme tu obrovské množství borůvek, takže jsme se plácli mezi keříky a začali sklízet.
Podle vytištěné mapy jsme si určili náš další cíl na obzoru, vrchol Petreanu (1895 m. n. m.). Mezi námi a tímto vrcholem se ale nacházelo ještě jedno o dost níže položené (nepojmenované) sedlo, do kterého jsme sestoupili doslova cestou necestou. Ještěže bylo krásně, hledat správný směr skrz vysoké traviny zarostlých luk, střídající se s neudržovanými lesy, by se mi v dešti a mlze příliš nechtělo. Ale i tak jsem nejednou sundával boty a vyklepával z nich nakoupené traviny rozličného typu a ostrosti. Do sedla jsme se dostali kolem tři čtvrtě na jedenáct. Napravo byl vidět nějaký obyvatelnější dům i s cestou po které by se dalo přijet autem. Nejprve jsme se napojili na cestu, která směřovala kamsi doprava (tedy spíše na západ), ale když jsme se po nějakém stu metrů až příliš svažovali k oné větší cestě vedoucí kolem výše zmíněného domu, vrátili jsme se zpátky do sedla a pokračovali dále na jih, tedy do prudkého zalesněného kopce, který měl být s největší pravděpodobností úpatím Petreanu (1895 m. n. m.), na který jsme mířili…
Při stoupání jsme dělali časté pauzy, kopec byl opravdu strmý. Cesta samozřejmě už dlouho nebyla žádná, až jsme jako zázrakem na jednu narazili. Byla široká a konečně opravdu výrazná. Přišli jsme k ní zleva, jestli to ale byla ta hlavní cesta v mapě naznačená, to jsme mohli jenom hádat. Každopádně jsme se po ní s radostí pustili, byla to vítaná změna oproti prodírání se naslepo. Cestou po ní jsme stihli jeden oběd a jednu šiškovou válku :-). O kus dál na nás čekalo jedno adrenalinovější překvapení, tedy především na Helču, která šla v tu chvíli poslední a kolem které proběhnul (dle jejího tvrzení) jeden menší medvěd. Rychlým krokem jsme tyto končiny vzápětí opouštěli, nevím jestli až v této chvíli nebo už nějakou dobu předtím, jsme nalezenou lesní cestu ztratili. Chvíli jsme pak traverzovali po svahu hřebenu, který vedl z onoho „křižovatkového sedla“ až kamsi na vrchol Petreanu(1895 m. n. m.). Pokračovat ale dlouho v traverzování nemělo smysl, bůhví kam bychom se takto dostali, tak jsme se pustili doleva, až jsme vylezli úplně nahoru na hřeben. Směrem na druhou stranu (na východ) se nám konečně otevřel rozhled do okolí, což bylo fajn, lesa jsme měli až po krk. Plácli jsme se tedy na opět borůvkami posetou louku. Byl odsud výhled na loučku, kde jsme ze včerejška na dnešek přespávali. Taky jsme zjistili, že vrchol Petreanu (1895 m. n. m.) se výrazně přiblížil. Pokračovali jsme přímo po hřebenu vzhůru, vpravo na západ byl les ze kterého jsme vyšli a vlevo na východ loukový svah dolů, směrem do údolí potoka Riul Mare. Naštěstí další bloudění lesem se už nekonalo, vždy to šlo stoupat po loukách mezi lesy.
O kus výše jsme potkalo stádo koní, takže jsme si u nich udělali fotící pauzu. Bylo jich odhadem tak třicet, měli mezi sebou i malé hříbě. Dovolili nám přijít docela blízko, tak na dvacet metrů, asi po dvaceti minutách pak odešli někam do lesů….
Následoval finální výstup na dlouho očekávaný vrchol Petreanu (1895 m. n. m.). V této části skončilo pásmo lesů a dále pokračovali už jen travnaté kopce s občasnou skalkou, či zakrslým smrčkem. Žádné pásmo kleče se tady nenacházelo…
Výhled z Petreanu (1895 m. n. m.) byl opravdu moc pěkný. Pravda, že jeho část, na kterou jsme se celý den dívali, nebyla tím pravým vrcholem, ten ležel na jakési jeho náhorní plošině o nějakých sto metrů dále, nicméně i tento „vysněný nevrchol“ si také zasloužil dobýt, což jsme s Vaškem a Matesem taky udělali jako první a teprve po hodné chvilce kochání se přesunuli na skutečný, ne již tak zajímavý, vrchol označený rozpadající se dřevěnou trojnožkou…
Bylo kolem půl páté a my se rozhodovali kam až dnes dojdeme. Původní plán dojít až k plesu L. Bistra se začínal zdát býti nereálným. Nicméně nějaký čas nám ještě zbýval a počasí taktéž stále ještě přálo. Pokračovali jsme tedy sestupem směrem do (nepojmenovaného) sedla na jihovýchod od Petreanu (1895 m. n. m.). Kousek pod kopcem se objevilo větší stádo ovcí. Začali jsme sestupovat směrem k nim. Za chvíli si nás všimli psi, tak na nás vyběhli a začali vyštěkávat, tak jsme se zastavili a čekali co se bude dít. Bačové (byli tři) nás vzápětí zaregistrovali a zamávali na nás, abychom šli dál a přitom si svoje psy okřikovali. Potkali jsme se s nimi poblíž ovcí, tak jsme se snažili prohodit pár frází, převážně odkud jsme, kde jsme byli a kam jdeme, taková klasika :-). Bačové byli docela mladí, dva z nich vypadali klasicky bačovsky, třetí byl pravděpodobně jen nějaký “kamarád z města” – měl džíny a triko s potiskem. Po chvíli jsme se s nimi rozloučili a pomalu začali sestupovat dál, ale “hlavní bača” na nás ještě zavolal, sešel k nám a přivedl jednoho z oslů se sedlem na hřbetě. Pokynul Hleče a pomohl jí na osla vylézt. Udělali jsme pár fotek, včetně bači a on nám pak napsal svoji adresu, abychom mu nějaké fotky poslali – koukám, že to je oblíbená věc Rumunů z hor :-), podobná věc se nám stala když jsme scházeli z Fagaraše. Konečně jsme se definitivně rozloučili a pokračovali dále…
Po šesté hodině! jsme se dostali do moc pěkného sedla mezi Petreanu (1895 m. n. m.) a Scorisoare (1880 m. n. m.). Shodili jsme batohy a Helča se šla podívat ještě o kousek dál za nepojmenovaný vrcholek, jestli by třeba za ním nebylo lepší táboření. Nakonec o něco lepší bylo, tak jsme se tam i se vším přesunuli a postavili stany. Měli jsme opět nádherný výhled na sousední pohoří Retezat a stejnojmennou dominantní horu uprostřed, tedy podobný výhled jako včera, jen trochu z jiného úhlu. Za signálem na odeslání SMSek jsme si vylezli na onen vedlejší kopeček (1832 m. n. m.) a minimálně mě se skutečně podařilo zprávy přijmout a odeslat (stejně jako ze včerejšího tábořiště). Hlouběji v pohoří se signálem bude asi větší problém. Ještě jsme se byli navečer podívat po vodě, Vašek ji našel pár set metrů (vzdálenostních) pod sedlem směrem na východ. Pramínků tam bylo dost, nejprve po odběr vody nepoužitelných, ale jak postupně přibývaly a nabalovaly se jeden na druhý, stával se z nich už pěkný potůček. Zatímco jsme doplňovali plný stav, o zábavu se nám staraly malé mušky, které byly svým štípáním opravdu dotěrné…