Den čtvrtý, 21. července 2008 (pondělí)
Dan odebírá vzorky z ples, kazí se počasí, na večer zlepšuje, psi v sedle
Ráno se nám podařilo vstát opět kolem sedmé a i počasí bylo pěkné a slunečné, i když obloha nebyla vymetená tak jako včera. Ještě před odchodem Mates doplnil spotřebovanou vodu a v devět hodin jsme vyrazili na cestu. Hned na začátek nás čekal výšlap ze sedla na Scorisoare (1880 m. n. m.). Stráň byla pokryta klečí, ale dobře vyšlapanou cestičku se mi podařilo najít poměrně záhy. Na začátku jsme se sice museli sem tam lehce prodírat, ale nic krizového…
Vystoupali jsme až na vrchol Scorisoare (1880 m. n. m.) a dál vyšlapanou cestou směrem na naše první dvoutisícovky. Místy hustá kleč nás dokonce jednou donutila cestovat i po čtyřech.
Za stále pěkného počasí jsme vylezli až na Dealul Negru (2084 m. n. m.). Odtud byl pěkný výhled na několik ples, které se nacházely pod hřebenem směrem na Bistra(2153 m. n. m.) – náš další cíl. Dan projevil přání odebrat si z nich nějaké vzorky. Bylo lehce po jedenácté, tak jsme uvažovali jak moc nám to zabere času vzhledem k tomu, kam bychom dnes chtěli dojít. Nakonec jsme se rozhodli Danovi vyhovět a tak jsme po uschování našich krosen v kleči začali sestupovat přímou, ne příliš bezpečnou cestou k nejbližšímu z ples. Helča to asi v půli vzdala s tím, že na nás počká až u toho největšího – plesa Bistra, kam se dalo sestoupit snadněji. Nám ostatním se podařilo sestoupit v pořádku dolů. Toto pleso byla spíš taková větší louže, ale moc pěkné. Dan vytáhnul své odebírací nádobíčko, které se skládalo z vrhací síťky a mnoha nevyfouknutých pet-flašek ve zkumavkovitém tvaru. Odběr byl docela komický – uprostřed plesa na kameni balancujícího Dana při několikrát opakovaném pokusu vrhání síťky – to jsem si musel nafotit :-). Následně jsme se přesunuli k druhému plesu, tentokrát o dost většímu, kde se Danův odběr podobným způsobem opakoval. Na závěr jsme vystoupali k největšímu plesu, u kterého na nás měla čekat Helča. Cesta byla tentokrát poněkud komplikovanější – museli jsme se trochu prodírat klečí. Dan opět odebral a po krátké pauze jsme začali šplhat nahoru na hřeben. Zpátky jsme se dostali ve tři čtvrtě na jednu, tedy celé toto kolečko nám trvalo hodinu a tři čtvrtě. Ještě jsme si u znovunalezených krosen dali oběd a pak už vyrazili po hřebenu směrem na Vf. Bistra (2153 m. n. m.)
Počasí už nebylo tak azurové jako včera a cestou na vrchol Bistra (2153 m. n. m.) se ještě více zatáhlo. To bylo chvíli před druhou hodinou odpolední a než sem vyšplhali všichni, tak se přivalily ještě tmavší mraky a dokonce začalo jemně poprchávat. Celí jsme se zapláštěnkovali a pokračovali dále směrem na Vf. Pietri (2192 m. n. m.).
Silnější déšť se naštěstí nekonal, jen výhled se díky mrakům dosti omezil. Na chvíli jsme hluboko pod námi zahlédli pleso Lacul Netis, nad kterým jsme přecházeli po hřebeni mezi vrcholy Bjolu (2162 m. n. m.) a Custurii (2089 m. n. m.). Na vrcholu Custurii jsme si udělali pauzu a na chvilku zaváhali kterým směrem se vydat. Vašek ale neomylně určil správný směr a naše další cesta tak vedla směrem do sedla Saua Lepei (1727 m. n. m.).
Jak rychle přišlo zhoršení počasí, tak se stejně rychle zase vylepšilo. Mohli jsme si tak alespoň zpětně na dálku prohlédnout trasu, kterou jsme v předcházející hodině šli. Bylo kolem páté a my jsme za již krásného počasí sestupovali do sedla Saua Lepei (1727 m. n. m.). Naskytl se nám také pohled přes hluboké údolí na nejsevernější hřebeny pohoří Godeanu a na jeho (námi nejočekávanější) nejvyšší vrchol – Gugu (2291 m. n. m.). Také jsme zahlédli část velké přehrady Gura Apelor, která se zdála být ze značné části vypuštěná.
Do sedla Saua Lepei (1727 m. n. m.) jsme dorazili kolem půl sedmé. Zde se napojovala první značená cesta na kterou jsme zde v horách narazili, která vedla z východu od přehrady Gura Apelor a z tohoto sedla pokračovala na jihozápad na vrchol Baicu(2089 m. n. m.) – tudy jsme se měli pustit zítra. Táboření zde bylo opravdu pěkné, sedlo bylo oproti sousedním vrcholům velmi hluboko položené – na sever prudce vybíhaly travnatý masiv Custurii (2089 m. n. m.), ze kterého jsme sem sestoupili a na jihozápad Baicu(2123 m. n. m.). Oproti tomu na východ cesta zase padla k přehradě Gura Apelor poměrně dosti příkře. Jedině za západ se travnatá pláň svažovala mírněji a na té se také díky tomu dalo dobře zastanovat.
Kolem osmé hodiny jsme ze západu uslyšeli stádo ovcí. Netrvalo dlouho a přiběhla k nám smečka psů, kterým jsme se asi úplně nelíbili, tak nám to svým štěkáním dávali celkem důrazně najevo. Helča trochu znervózněla, když se na nás psi zdáli řítili, ale Vašek jí duchapřítomně poradil, aby se schovala do stanu. Za chvíli se ale uklidnili a postupně odcházeli. Ještě se tedy párkrát se štěkáním vrátili, ale vždy zase vzápětí odběhli ke stádu, až u nás nakonec zůstal jen jeden, takový velký, hnědočerný, neurčité rasy. Bylo vidět, že by k nám chtěl jít, ale kdykoliv jsme se k němu přiblížili, tak se bál a couval.
Večer jsem se ještě s Matesem a Helčou vydal pro vodu směrem na východ ze sedla dolů. Našli jsme potůček o pár set metrů níže. Mezitím, co jsme nabírali se přihnal mrak a zahalil nám cestu zpět vzhůru. Úplně jsme se divili jak jednoduše se pak člověk může v takové mlze zamotat. Dostali jsme se zpátky ale celkem bez problémů..