Den šestý, 23. července 2008 (středa)
Mlha pokračuje, trochu bloudíme, přecházíme do pohoří Godeanu
Ráno to s počasím nevypadalo o moc lépe než včera – tedy chladno a mlha, dokonce i chvílemi poprchávalo, takže jsme s odchodem opět vyčkávali. Dnešní plán byl přejít do pohoří Godeanu – jak daleko, to byla otázka. Ráno jsme zjistili, že Alfons nás přes noc neopustil. Žádné jídlo jsme mu nedávali, ale stejně při jakékoliv příležitosti loudil, nicméně naštěstí ne nějak přespříliš vlezle, či dokonce agresivně. Odhánět jsme ho ale čas od času museli, zvláště Helču si „oblíbil“ :-).
Někdy kolem jedné jsme zabalili tábořiště, vylezli zpátky na značenou cestu (byla značená svislým červeným pruhem) a pokračovali po ní dále na jihozápad. Největším úkolem bylo najít křižovatku s červeným terčem a v pravý čas tak odbočit z hlavní trasy Tarcu na jih. Podle času stráveného na cestě, tvaru okolního terénu a hrubého náčrtu v mapě jsme se snažili určit naší přibližnou polohu, ale asi po hodině a půl chůze jsme dospěli k závěru, že jsme naší křižovatku v mlze minuli a že pokračujeme po červeném pruhu dále na západ hlouběji do masivu Tarcu. Po následném posilnění tatrankou jsme se vydali zpět na východ a intenzivně hledali nějakou značku podobající se červenému terči. Jelikož jsme šli více-méně po travnatých pláních, obcházeli jsme každý osamocený kámen v dohledu, zda se na něm náhodou naše směrovka nenachází. Došli jsme až do místa, kde Vašek původně tušil možné oddělení cesty a vyslali ho jako „rychlého posla“ daným směrem. Chvíli potom zčista jasna mlha odešla a odhalila tak pravděpodobnou cestu a to skutečně ve směru, který Vašek předem odhadoval. Vydali jsme se tím směrem a po chvíli cosi jako značku červeného terče na nějakém kameni opravdu našli. Nebylo to příliš daleko od našeho dnešního tábořiště, ze kterého jsme ráno vyráželi. Za pěkného počasí bychom to asi neminuli, ale v mlze to bylo hned. V tomto okamžiku se nám Alfons, který byl jinak celou dobu na dohled, ztratil.
Pustili jsme se tedy konečně správnou cestou na jih, zrovna ve chvíli, kdy se tímto směrem vydávalo nějaké ovčí stádo, které přicházelo ze severovýchodu – tedy od našeho dnešního tábořiště. Byli jsme ale rychlejší, takže jsme se dostali na cestu před nimi. I tak si nás ale jejich psi všimli a trochu nás popohnali kupředu. O kus dále na jih jsme si udělali pauzu na oběd, ale stádo, které nemělo kudy jinudy jít, nás dohnalo, tedy nejprve jejich psi, takže jsme oběd zase zabalili a pokračovali dále. Ještě než jsme to udělali, objevil se zde k naší „radosti“ opět náš Alfons.
Za mlhy jsme přešli pomyslnou hranici mezi pohořími Tarcu a Godeanu a někde poblíž vrcholu Vf. Prislop (1962 m. n. m.) začalo pršet. Opláštěnkovaní jsme obešli Prislop a za již vydatného deště jsme z něho sestupovali kamsi na jih. Bohužel cesta zde nebyla příliš zřetelná – byl to v podstatě velký, travnatý, svažující se kopec, takže se nám z ní podařilo sejít a místo směru na Capul Prislopului (1839 m. n. m.) jsme se pustili slepou cestou (jak jsme později pochopili).
Sestupovali jsme tedy spíše jihovýchodním směrem a to na jakýsi skalnatý minivýběžek. Z dáli to vypadalo dost hrozivě, bohužel ale vyfocené to z větší vzdálenosti nemáme, neboť vždy když jsme byli ve „správné fotogenické vzdálenosti“, tak pršelo. Už jsme pochopili, že jdeme špatným směrem, ale pokračovali jsme dále, protože jsme toto místo shledali jako jediné možné v blízkém okolí vhodné pro táboření. Salaš, která zde podle mapy měla být, byla vypálená. Uvažovali jsme, jakým způsobem pravděpodobně lehla popelem. Pochopitelně zde byla i varianta blesku – jak již bylo řečeno, salaš se nacházela na jakémsi pomyslném minivrcholku, nicméně všude kolem byly „skutečné“ vrcholy o mnoho vyšší. Vzali jsme tedy zavděk asi jedinou vhodnou zatravněnou plošinkou, která se nacházela hned za zídkou obklopující vypálenou salaš. Naše tři stany se tam vešly tak akorát. Stavěli jsme je za deště, ale na večer pak pršet přestalo. Promočené boty jsme si s Vaškem na noc opět vycpali novinami, ale výsledky jsme očekávali spíše jen „okrajové“…