Den sedmý, 24. července 2008 (čtvrtek)
Počasí se nelepší, vracíme se na cestu, překračujeme říčku Raul Ses, scházíme z cesty, procházíme shromaždištěm stád ovcí, večerní pozvání bači do salaše
Ranní počasí opět nebylo o moc lepší než to včerejší, ale přece jen se chvílemi dokonce i dalo sušit na občasném sluníčku, které sem tam prokouklo dírou v mracích. Sušili jsme opravdu dlouho, na cestu jsme vyrazili až po jedné hodině. Jen co jsme vyšli, zatáhlo se úplně a začalo pršet. Celkem úspěšně … nechci říct „vysušené“, spíš „odmokřené“ …boty se pomalu, ale jistě dostávali (alespoň tedy v mém případě) do podobného stavu v jakém byly včera odpoledne – tedy nosil jsem si s sebou opět dva soukromé rybníčky. Na příští rok už budu muset rozhodně pořádně zainventovat, zvláště kvůli výpravě, kterou mám v plánu!
Vyšli jsme tedy západním směrem traverzem po vrstevnici jižních svahů Vf. Prislop (1962m. n. m.). Došli jsme až k potoku – jednomu z přítoků říčky Raul Ses, která tekla v údolí hluboko pod námi. Cestou jsme uslyšeli stádo ovcí přibližně v místech, kam jsme měli namířeno. Při přechodu potůčku si mi podařilo šikovným šlápnutím nabrat do boty trochu vody, což vzhledem k jejímu současnému stavu pro mě nebyla prakticky vůbec žádná změna :-). Na stádo jsme záhy narazili, přivítali nás samozřejmě ihned jeho psí hlídači. Bača si nás po chvíli všimnul a „zachránil“ nás svým odvolávacím křikem na psy. Stoupali jsme za deště klouzavou travnatou strání směrem k bačovi, pečlivě obklopeni jeho psy. Náš Alfons se s nimi jen mlčky přivítal a pak už jen tak očumoval situaci, namísto aby bránil svou smečku podobným způsobem jako to dělali oni :-). Setkání s bačou proběhlo již tradičním způsobem, tedy patřičné pozdravení a sdělení informací odkud a kam jdeme. Mermomocí nám chtěl ukázat cestu, kterou jsme sice znali, ale to nevadilo. Vyšlápli jsme společně s ním zpět hřeben mezi vrcholy Vf. Prislop (1962 m. n. m.) a Capul Prislopului (1839 m. n. m.). Jednou nebo dvakrát odkudsi z jihu zahřmělo, nicméně bača to přešel bez povšimnutí a vedl nás dále na hřeben. Tam jsme opravdu narazili na vyšlapanou cestičku a on nám několikrát ukázal, že právě po ní se máme dát. Poděkovali jsme a vydali se směrem na jih po západních svazích Capul Prislopului (1839 m. n. m.). Nejméně další půl kilometr nás se štěkotem doprovázeli někteří jeho psi…
Když jsme se jich konečně zbavili, tak jsme se vzhledem k neustávajícímu dešti rozhodli najít rozumně rovné místo a tam stany opět postavit. Cestu už jsme opět ztratili a v mlze se motat nemělo valného smyslu. Začali jsme sestupovat směrem na západ, pravděpodobně kamsi do rozlehlého sedla mezi Capul Prislopului (1839 m. n. m.) a Vf. Ciocanasul (1929 m. n. m.). Terén byl ale ke stavbě stanů dosti nevhodný. Chvilku jsme se pokoušeli hledat, ale pak zčista jasna postupně pršet přestalo, takže jsme se rozhodli pokračovat…
Zde byla jedna ze zásadnějších křižovatek naší cesty, i když o ní v tuto chvíli nepadlo ani slovo. V původním plánu jsem uvedl delší variantu cesty přes pohoří Godeanu a to pokračovat dále na jih, až někam k Vf. Olanelor (1990 m. n. m.). Zamyšlení se nad touto trasou by ale připadalo v úvahu za nějakého lepšího počasí, v tuto chvíli jsme pokračovali „zkratkou“ na jihovýchod.
O kousek dál jsme opět došli na dohled potoka (nebo možná spíš už říčky) Raul Ses. Pohled na travnaté úzké údolí byl opravdu moc pěkný. Chvilku jsme na strmé stráni poseděli a pak jsme začali sestupovat dolů k řece. Nejprve jsme překročili její menší přítok přitékající ze severozápadu a pak se vzápětí dostali k místu, kde bylo možné Raul Sespřebrodit. Na druhé straně tohoto „brodu“ skutečně navazovala cesta vedoucí strmě vzhůru směrem na (v mapě nepojmenovaný) vrchol (1654 m. n. m.). Zde jsme strávili asi půlhodinu během níž jsme se přepravovali na druhou stranu, každý jak uměl nejlépe. Já jsem se to rozhodl nijak neřešit, prostě jsem to prošel v botách :-). Stejně tak to udělal Vašek. Na druhé straně tak akorát stačilo vylít vodu z bot, vyždímat ponožky a rázem jsem byl ve stejném stavu jako před broděním (alespoň tedy já :-). Mates přešel v ponožkách, Dan úplně naboso. Helča na nějakou dobu zmizela a pak se objevila na druhé straně s tím, že někde o kus dál šlo přejít bez brodění. Za to, že s námi Helča nebrodila, byla od Alfonse (který brodil hned několikrát – tam a zpátky 🙂 „potrestána“ otřením tlamy o její kalhoty. Bohužel podle několika okolností z nichž hlavní byla podezřelý zápach, jsme usoudili, že Alfons chvíli předtím strkal čumák do něčeho opravdu velmi nevábného. No prostě smůla… 🙂
Kolem půl páté jsme začali šplhat opět vzhůru. Měli jsme v plánu vystoupat někam do sedla mezi vrcholy Vf. Tucila (2012 m. n. m.) a Vf. Godeanu (2229 m. n. m.), nicméně když jsme se dostali o pár desítek metrů nad potok Raul Ses, začalo někde ze směru kam jsme stoupali hřmět a ani tmavé mraky tím směrem nevypadaly nikterak přívětivě. Rozhodli jsme se tedy nepokračovat po cestě vzhůru, sešli jsme z ní a vydali se po vrstevnici strmého svahu směrem do údolí potoka Tucila. Tím jsme ale vešli do oblasti s několika salašemi, pravděpodobně do jakéhosi centra, kde se shromažďovala stáda z celého okolí. Kam jsme se hnuli, tam byly na dohled nějaké ovce. Jakmile nás zpozorovali první psi, začali na nás dorážet. V jednu chvíli to bylo i celkem dost nepříjemný, u některých zvláště dotěrných psů se „povinnostní“ štěkání se změnilo v agresivní vrčení. Na dohled nebyl žádný bača, takže jsme si se situací museli poradit sami. Krizovou oblastí jsme prošli bez úhony a pak jsme se doslova sesuli z příkré stráně k potoku Tucila, který jsme suchou nohou na vhodném místě překročili. Dostali jsme se tak za jakousi pomyslnou hranici místního psího teritoria…
Byli jsme pár desítek metrů od místa, kde se Tucila vlévá do Raul Ses. Byla zde příhodná plošinka a tak jsme jí vzali zavděk pro naše stany. Po páté hodině jsme tedy postavili tábořiště a již v klidu a z pohodlí našich stanů sledovali stráně na druhé straně potoka Tucila, na kterém se páslo stádo ovcí. Několik vytrvalých psů stálo na oné stráni, o dost výše než jsme byli my a štěkalo naším směrem…
Večer, kolem půl deváté se k nám pak ještě jeden z bačů přišel podívat. Byl mladší, tak se ním dalo povídat o něco málo lépe než s jeho staršími kolegy. I když jinak než Rumunsky samozřejmě neuměl :-). Po deváté hodině nás pak dokonce pozval do salaše. Dan, Mates a Helča se tam s ním vypravili, já s Vaškem jsme zůstali v tábořišti. Vrátili se asi za hodinu a kromě toho, že prošli ovčí toaletou, která se nacházela všude okolo salaše a Matesovi už už cvakali psí zuby v oblasti jeho lýtek, byli při posezení u ohýnku s několika bači pohoštěni jakýmsi sýrem. I zde prý probíhala konverzace na podobné úrovni jako při jakémkoli jiném našem setkání s bačou :-). Den to byl náročný a my jsme ulehali jako každý z posledních večerů ve víře, že zítřejší počasí se už musí rapidně zlepšit… 🙂