Den osmý, 25. července 2008 (pátek)
Nevracíme se na cestu, stoupáme údolím potoka Tucila, vylézáme alternativní cestou na hlavní hřeben Godeanu táhnoucí se západo-východním směrem, lepší se počasí, odbočujeme na sever směrem k nejvyšší hoře Gugu, táboříme u plesa
Vzhledem k rannímu dešti, jsme se vstáváním opět nijak nespěchali a na cestu jsme vyrazili až kolem půl jedné. Shodli jsme se na tom, že vracet se zpátky na cestu, ze které jsme včera odpoledne sešli, nemá cenu. Vydali jsme se vzhůru údolím potoka Tucila. Cesta zde samozřejmě žádná nebyla, ale to pro nás nebyla žádná změna :-). O kousek dál jsme narazili na krásný vodopád, na který jsme museli vyšplhat po velmi strmé stráni…
O kus dál nad vodopádem se údolí stočilo na jihovýchod a otevřel se nám tak pohled na druhý konec tohoto táhlého údolí, kde bylo zakončeno prudkým stoupákem až na vrchol Vf. Tucila (2012m). Jak jsme tak postupovali, objevilo se v místě před oním stoupákem stádo ovcí. Usoudil jsem, že nemá smysl tímto směrem nadále pokračovat a že bude lepší stočit se na východ, vylézt travnatou strání nahoru na hřeben jižně od vrcholu Vf. Zana (2042 m. n. m.), pokračovat dále po hřebenu na Vf. Godeanu (2229 m. n. m.) a vyhnout se tak dalšímu zbytečnému psímu konfliktu. U Dana se tato změna cesty nesetkala s pochopením (jeho obliba v cestování horským potokem směrem vzhůru je přímo pověstná 😉 a snažil se mě přesvědčit, že to nejsou ovce, ale jakési bílé kytky :-). O chvíli později se ale tyto kytky začaly pohybovat a bečet :-). Vyrazili jsme tedy o moc pohodlnější alternativní cestou a o chvíli později si již mohli prohlédnout toto velké, odpočívající ovčí stádo seshora. Psi si nás sice všimli a zaštěkali si, byli ale líní za námi nahoru šplhat :-).
Během stoupání na hřeben jsem se neustále oblékal a zase všechno sundával podle toho, jestli zrovna mrak na chvilku odkryl sluníčko nebo ho zahalil a do nás se opřel chladný vítr. Nahoru na hřeben jsme dorazili za mlhy. Jako takový drobný bonus jsme zde dokonce našli vyšlapanou cestu a tak jsme se po ní jihovýchodním směrem pustili. Nižší mraky se pomalu trhaly a otevřel se nám tak výhled na jakousi „náhorní plošinu“ (dobře, tak řekněme „zvlněnou plošinu“ 🙂 v pomyslném trojúhelníku mezi vrcholy Vf. Tucila (2012m),Vf. Zana (2042 m. n. m.) a Vf. Godeanu (2229 m. n. m.), kde jsme si kolem tři čtvrtě na čtyři dali pozdní obědovou pauzu.
Pokračovali jsme výstupem na Vf. Godeanu (2229 m. n. m.), na náš nejjižnější bod výpravy. Očekávaný pěkný výhled se nekonal, neboť vrchol ve chvíli, kdy jsme na něm stanuli, zahalil mrak. Zdržovat se zde déle tedy nemělo valného smyslu a navíc foukal studený, skoro až mrazivý vítr. Na chvíli jsme zaváhali kterým směrem se dát, takže přišel na řadu kompas a ten vzápětí (opět) potvrdil Vaškovu teorii správného směru (Vašek je orientační talent! :-).
Po čtvrt na šest jsme se vydali severozápadním směrem, čímž jsme definitivně upustili od jižního směru (myšleno v celkovém okruhu výpravy). Bez výraznějších komplikací jsme přešli další dva nepojmenované vrcholy (2152 m. n. m. a 2106 m. n. m.), na jednomž z nich proběhla poněkud neplodná debata mezi mnou a Danem na téma porovnání zdejšího počasí a počasí na Fagaraši před třemi lety :-).
Počasí se postupně vylepšovalo a když jsme se blížili k masivuMuntele Moraru – to bylo kolem půl sedmé – objevilo se zapadající sluníčko, které krásně prokreslilo naší další cestu směrem na Vf. Morarul (2279 m. n. m.), jehož vrcholek halil tmavý mrak, což byl opravdu pěkný kontrast. Daleko na obzoru směrem na východ byly vidět vrcholky Malého Retezatu a nad ním podle všeho svítilo sluníčko. I směrem na jih byl nádherný výhled na jižní, svažující se konec pohoří Godeanu. I když se obloha nad Vf. Morarul (2279 m. n. m.) na chvíli téměř zcela vyčistila, během našeho nástupu přišel ošklivý, až hrozivě tmavý mrak, který nám na dobrém pocitu příliš nepřidával a přikryl celý kopec, po kterém jsme stoupali. Ticho během našeho výstupu bylo skoro jako „před bouří“…
Přišli jsme do míst, kde se cesta rozdělovala. Na východ pokračoval hlavní hřeben táhnoucí se od západu na východ a zde se od něj odděloval vedlejší, ale nikoliv zanedbatelný, hřeben pokračující dále na sever. Náš „hlavní okruh“ samozřejmě pokračoval na východ, ale v původním plánu byla právě tato odbočka pokud situace dovolí. Cíl této odbočky měl být nejvyšší hora Godeanu – Vf. Gugu (2290 m. n. m.). V této chvíli jsme se pouze rozhodovali, zda se pro dnešek utáboříme v sedle Saua Mitului, které odtud bylo kousek na východ a nebo ještě přelezeme Vf. Morarul (2279 m. n. m.) a skončíme až na jeho druhé straně u plesa L. Moraru. Nakonec jsme se rozhodli ještě pokračovat na sever…
Vf. Morarul (2279 m. n. m.) byl velmi oblý kopec (alespoň tedy v jeho nejvyšších partiích), takže jsme teď v mlze stoupali po pozvolné travnaté stráni. Když jsme vylezli do míst, kde jsme předpokládali vrchol, nedařilo se nám najít pokračování cesty. Zapomněl jsem se zmínit, že poslední příležitost, kdy se nám podařilo poslat domů nějaké zprávy, bylo v úterý večer, tedy před třemi dny a tady jsme kupodivu uspěli. Nakonec jsme jeden směr určili a začali sestupovat…
Už po chvíli bylo jasné, že toto není ta cesta, kterou jsme se měli dát. Dost krkolomně jsme po strmém svahu slézali z jedné kluzké skalky na druhou, což bylo po celodenním pochodu a k pokročilé hodině (kolem půl deváté) poměrně náročné. Při opatrném sestupu se mraky postupně roztrhaly a my jsme rozpoznali, že slézáme směrem na východ (vlastně nevím proč jsme si to nahoře neověřili na kompasu) a míříme směrem k neznačeným plesům u jednoho z prvních pramínků potoka Branul. Namířili jsme tedy již správným směrem k plesu L. Moraru…
Před námi se objevil krásným červánkovým západem zvýrazněný nejvyšší vrchol Vf. Gugu (2290 m. n. m.). Bylo lehce po deváté hodině a my jsme stáli na jihovýchodním okraji jakési kotliny plesa L. Moraru. Teď už jen zbývalo sestoupit dolů a najít vhodné místo k táboření. Takových tu bylo spousty, takže jsme si trochu zmlsaně vybírali pořád lepší a lepší (a že jsme si to po dnešním dni zasloužili! :-). Nakonec jsme po projití všech místních kaskádových plošin skončili až úplně dole u plesa, kde jsme konečně zastanovali. Dostavili jsme je v podstatě současně se setměním. Dnešní velmi pozdní večeře (odhadem kolem desáté hodiny) mi chutnala jako nikdy, co Tobě, Vašku? 🙂 Myslím, že to bylo něco na způsob instanční boloňské omáčky… 🙂