Den osmý, 13. srpna 2004 (pátek)
Prielom, Polský Hřeben
Máme tu poslední túrový den. Nezačal vůbec slavně, ba naopak! Vlak, který jsme zvolili ještě o jeden dřívější, jsme odložili, neboť celkem hustě pršelo. Bohužel, pršelo i když jsme měli vstávat na náš „tradiční“ vlak v 7:54. Nejprve jsem to tedy vzdal, ale když pak na chvilku přestalo pršet, vzbudil jsem ostatní „podplachetníky“ a zeptal se kdo do toho půjde se mnou. Přidala se Martina s Danem, Lenka řekla, že se na to necítí. Sice jsem ještě vznesl dotaz směrem ke stanu Honzy s Luckou, ale ozvala se mi negativní odpověď. Bohužel za chvíli zase začalo pršet, Martina padající vodě podlehla a vzdala to. Jediný Dan odolal (přiznám se, že jsem měl taky namále, ale ustál jsem to 🙂
Holky nás ještě chvíli od cesty odrazovali, ale my jsme nepovolili a tak jsme za celkem hustého deště vyšli. Lenka mi půjčila svoje pláštěnkové pončo, musím říct, že bylo opravdu dobré. Asi nejhustěji pršelo, když jsme došli na nádraží ve Staré Lesné. Bylo tam jenom pár lidí, ale ty vypadali spíše, že si jedou jenom nakoupit. Stejně tak i ve vlaku, který vzápětí přijel lidí moc nebylo. Vystoupili jsme ve Starém Smokovci, kde jsme si vlezli do útulné, více-méně prázdné čekárny a v klidu za hustého venkovního deště posnídali. I horká čokoláda z automatu přišla vhod. Přitom jsme vzpomínali na naše táborníky, jestlipak prohlubují protipovodňové kanálky… 🙂
Než jsme dosnídali, pršet přestalo úplně. Neváhali jsme tedy a vyrazili směr Bielkova chata (alespoň myslí, že se tak jmenuje). Byla to taková „propagační“ cesta lesem, během které jsme potkali jen jednu skupinku lidí, jinak nikoho, prostě paráda. Cestou se dokonce místy mraky roztrhaly a byla vidět obloha. Teď už jsme oba věděli na jistotu, že jsme udělali opravdu dobře, když jsme nepodlehli nepříznivému počasí a vyšli…
Z Bielkovy chaty jsme vyrazili směr Zbojnická chata. Byla to moc pěkná lesní cestička, kde jsme čas od času potkali nějakou tu osamělou dvojici. Nemělo to chybu, protože to dnešní pršící ráno asi většinu lidí odradilo, a tak zůstali ve svých kempech a chatičkách. Opravdu jsme si cestu s Danem užívali! Zbojnická chata mile překvapila, byla opravdu pěkná, dobře umístěná a hlavně poloprázdná. Samozřejmě jsme neodolali a dali si oběd v podobě výborného smažáku a jakéhosi bylinkového čaje…
Další cesta nás vedla pěkně divokými cestami přímo do sedla Prielom. Jediní koho jsme naším směrem minuli, byla skupinka asi pěti důchodců. Fakt netuším, co tam dělali, protože schůdnost této trasy nebyla zrovna z méně náročných. Závěrečné stoupání na Prielom bylo v podstatě kamennou lavinou vzhůru, prostě paráda! To už ani nebyla cesta, jen celkem hustě po sobě jdoucí značky naznačovali, kudy by se měl „horolezec“ asi dát :-).
Nahoře v sedle to trochu foukalo, ale i tak jsme stihli pár pěkných fotek, minuli se s jednou dvojicí a pokračovali v sestupu na druhé straně po řetězech, které tedy opravdu stáli za to! Ten výhled na druhou stranu byl opravdu nádherný. Asi nemá smysl ho blížeji popisovat, fotky hovoří sami za sebe…
Sestoupili jsme z Prielomu dolů a hned jsme zase začali šplhat vzhůru na Polský hřeben. Bohužel teď přišel jeden takový mráček, takže nahoře, na Polském hřebeni jsme viděli jenom vrcholový ukazatel. Ale i tak to stálo za to. Objevil se zde i „vrcholový ptáček“, stejný jako včera na Rysech :-). Zvláštní, jsou to takoví ptáci podobní vrabčákům a vůbec se nebojí. Dali jsme si tam s ním drobnou svačinku a pak se vydali na cestu dolů, opět po řetězech. Měli jsme výborný čas a to jsme ani nijak neletěli a často dělali mini-pauzy na focení. Jen co jsme z Polského hřebenu sestoupili, mrak, který ho do této chvíle zahaloval, odešel. Co na to říct… 🙂
Další, co stojí za zmínku, bylo extra zelené pleso, které bylo hned pod Polským hřebenem. Ne, že by bylo zelené kvůli špíně, naopak, bylo nádherně čisté. Samozřejmě je pečlivě fotograficky zdokumentováno!
O kousek dál jsme sestoupili k pěkné horské louce a za ní na nás začalo cosi pískat. Nejprve jsem myslel, že je to nějaký pták, ale přece jenom to znělo trochu jinak a Dan – „faunolog“ 🙂 onen zvuk definoval jako sviště. No a tak jsme si lehli na kámen a hledali ho. Byl to dost náročný úkol, protože v těch okolních skalách se všechno nekonečně odráželo. Pak jsme ho objevili, byl mnohem blíže než jsme zprvu mysleli. Pobíhal tam kolem jednoho kamene a něco vyřvával. Ještě jsme se odvážili přijít o něco blíže a vyfotili. Pěkný zážitek…
No a pak vzhůru dolů na závěrečný horský sestup ke Slezskému domu – pravděpodobně nejošklivější stavení v celých Tatrách. Tam jsme si dali poslední svačinku a pak lesem dolů, zpátky do Starého Smokovce…
Když jsme dorazili na nádraží, asi o pět minut jsme nestihli vlak o dva vlaky dříve než náš oblíbený v 18:44 ze Štrbského plesa vyjíždějící. A to měla být dnešní túra podle mapy hodinově nejdelší (asi 11 hod) a my jsme ji měli asi za osm hodin…
Po návratu do kempu jsme táborníkům vylíčili naše dnešní zážitky a oni nám zase popsali, že jen co jsme odešli, začali obnovovat a prohlubovat zašlapané protipovodňové kanálky, aby nás to nevytopilo. Samozřejmě jsme s nimi soucítili… 😉
Dnešek stál opravdu za to! Teď zpětně jsem rád, že ráno tak hustě pršelo, což nám zaručilo téměř absolutní liduprázdno (s ohledem na zdejší obvyklý turistického ruch) a vůbec nádherný závěrečný zážitek…