Zdenda

Zdenda

Srp 312014
 

Dříve než začnete číst: Pokud si následující cestopis chcete přečíst a prostudovat pečlivěji než jen letem světem, doporučuji otevřít si k tomu pěkně zpracovanou terénní Google mapu, kam jsem zakreslil naši přesnou trasu, včetně všech důležitých míst, které v textu zmiňuji. Tady je!

Plán: Když jsme v roce 2005 vyrazili na Fagaraš, okolnosti nám příliš nepřály. Přešli jsme pouze necelou polovinu z cca 80km (vzdušnou čarou) dlouhého hřebene, konkrétně od vesničky Turnu Rosu, situované na západním okraji pohoří, až po středisko Balea Lac, ležící v necelé polovině (možná spíš třetině) Fagarašského hřebene. Celou východní část, včetně nejvyšší hory Fagaraše (a Rumunska rovněž) Moldaveanu, jsme tedy neviděli. Letos, po devíti letech, se konečně naskytla příležitost tento můj osobní restík napravit.

Účastníci zájezdu: Mého tradičního horského spolucestovatele Martina V. doplnila dvojice Vojta M. a Jarda Š. Kluci prozatím žádný podobný přechod neabsolvovali, ale to vůbec nevadilo, co chybělo do zkušeností, to nahrazoval zdravý entuziasmus pro věc.

Trasa: Přemýšlel jsem odkud kam přechod vzít. Tradiční trasa bývá od západu na východ, nicméně vzhledem k tomu, že pro to vlastně není žádný logický důvod a potom také, že západní část už jsem šel a nerad bych v případě nějaké nenadálé krize skončil po stejné části jako před devíti lety, rozhodl jsem se zvolit opačný směr, tedy od východu na západ. Shodou okolností pro tuto variantu hovořil i iDOS, neboť nejlepší dopravní spojení jsme nalezli do Brašova – většího města vzdáleného od východního okraje Fagaraše asi 30 km. Jako startovací místo bylo určeno Zarnesti, malé městečko na východním úpatí hor a cílové Turnu Rosu, což je již zmíněná vesnička na jeho západním konci.

Doprava: Jak už jsem zmínil, nejlepší dopravní spojení jsme našli do Brašova, a to dva na sebe navazující vlaky s přestupem v Budapešti. S posledními třiceti kilometry do našeho nástupního místa – Zarnesti si ale iDOS poradit nedokázal, i když dle mapy tam trať normálně vede. No nic, uvidíme na místě, nejspíš budeme muset vzít zavděk nějakým taxíkem. Zpáteční doprava už bude o více přestupech, každopádně návrat je naplánován z vesničky Turnu Rosu, dále přestup v nedalekém Sibiu a pak už vícero možností jak se dostat zpět přes Budapešť do Prahy.

Čvn 142013
 

Plán: Letošní volba padla na další balkánskou zemi – Makedonii, konkrétně pohoří Šar Planina, které se nachází v severozápadní části země na pomezí Albánie a Kosova. Oproti předloňské Černé Hoře jsme s Martinem přibrali ještě třetího do party – Ivoše.

Doprava: Na trase PrahaBudapešťBělehradSkopje jsme zvolili trochu riskantnější variantu spojení, EC 273 Avala (PrahaBělehrad) a NZ 335 (BělehradSkopje). Riskantnější proto, že na přestup je v Bělehradě „pouhá“ hodina a Avala tuto hodinu (a více) dost často nabere na zpoždění. Nicméně rozhodli jsme se to risknout a tuto variantu zvolili. Díky našemu dopravnímu mágovi Martinovi jsme dostali krásnou cenu, a to 3000,- kč zpáteční do Skopje. Ze Skopje už budeme muset použít místní autobusovou dopravu, tedy přes Tetovo a dále do hor.

Mapa: Nebylo žádným překvapením, že ani toto pohoří není aktuálně zmapováno, existuje pouze stará vojenská mapa, odhadem z 60/70 let, která je stáhnutelná z internetu. Ještě pak tu je druhá, co se tváří jako autoatlas. Ani jedna nebyla ideální, ale jejich kombinací se dalo na horách celkem úspěšně orientovat.

Trasa: Nástup do hor jsme naplánovali u přehrady Mavrovo, dále pak cestou na sever až k nejvyššímu bodu pohoří Titův Vrch (2747 m.). Sestup by pak měl končit v severní části hor ve vesničce Vejce.

Srp 272011
 

Plán: Tak se po čtyřech letech vracím do Černé Hory. Původně jsme měli jet ve třech, ale Helča na poslední chvíli svou účast kvůli školním záležitostem bohužel musela odmítnout. Nakonec tedy ve dvou, ale to nás s Martinem nijak neodradilo. Vybrali jsme dvě na sebe navazující pohoří Bjelasica a Komovi, které leží na východní hranici s Albánií.

Doprava: Lístky jsme tentokrát museli koupit u běžné pokladny, protože ČD s naším oblíbený Wasteels rozvázali smlouvu (prý jim moc konkurovali) a ti byli nuceni pořídit nějaké Německé terminály, přes které se jim vyplatí prodávat pouze západní Evropu, celá východní je pro ně pase. Nicméně Martin je přes vlaky expert, takže dokázal vykouzlit dle mého docela slušnou cenu. Zpáteční jízdenka s obousměrnou (lehátkovou) místenkou, včetně storno poplatku za vrácenou Helčinu místenku vyšla komplet na jednoho 3636,- kč. Doprava to měla být doslova luxusní, přímý vagón z Hlaváku do Mojkovace, městečka na severozápadním úpatí pohoří Bjelasica. Zpáteční lístek byl pak z o něco jižněji vzdálenějšího městečka Kolašin a opět přímý vagón až na Hlavák.

Mapa: Mapa Bjelasica a Komovi v papírové podobě již nebyla k mání, naposled se prodávala někdy před dvěma lety. Naštěstí Dan jeden výtisk z doby minulé vlastnil, takže jsem si ho od něj zapůjčil. Jinak úplně stejná se dá stáhnout například tady

Bohužel jižní část pohoří Komovi je na této mapě uříznutá, takže jsme nakonec vzali zavděk vytištěnému „dodatku“ ze satelitního pohledu Google map.

Trasa: Jak jsem již zmínil, trasa začne na severozápadním okraji pohoří Bjelasica v městečku Mojkovac, odkud vystoupáme na hlavní hřeben a budeme pokračovat na jih do malého pohoří Komovi. Na jeho jižním konci sestoupíme do vesnice Veruša, odkud bychom se měli nějakým způsobem přepravit do městečka Kolašin a odtud pak vlakem zpět do Prahy.

Čvc 022010
 

Plán: Řekl jsem si, že od Balkánských hor si dám na nějaký čas pokoj a podívám se trochu dál, trochu výš a za trochu odlišnější kulturou. Protože mě už delší dobu láká ruský Kavkaz, volba byla jasná. Vzhledem k tomu, že tato oblast je přece jen hodně odlišná od toho, co jsem zatím prošel a sám bych opravdu nerad něco zanedbal, nechám tentokrát plánování na zkušenější a tamějších poměrů znalejší. Využijeme tedy některou z cestovek, která se obdobnými „zájezdy“ zabývá. Slibně vypadá má inspiračně-oblíbená cestovka Alpina, která každoročně pořádá výpravu „Kavkaz – přechod z Dombaje, kolem Elbrusu až po Bezingijskou stěnu)“.

Cestovka a cena: Nakonec jsme skutečně využili CK Alpina, která tento zájezd pořádá ve spolupráci s CK Rajbas. „Zájezd“ (tento termín ve spojitosti s výpravou do hor nemám moc rád, ale budiž 🙂 stál 15.950,- kč, v čemž je zahrnuto ruské vízum, doprava, ubytování v kempu u vesnice Elbrus, povolení pro vstup do příhraniční zóny, průvodci, úplatky :), pojištění proti krádeži, úrazu, CK proti úpadku, storna zájezdu. K tomu jsme si za 750,- kč zapůjčili doporučované vybavení (mačky, úvazek a cepín). Nakonec je ještě nutno připočítat cestovní pojištění 665,- kč, což mě teď zpětně trochu mate, když v popisu, co zahrnuje cena zájezdu je i pojištění proti úrazu. Dohromady jsme tedy cestovce každý zaplatili 17.365,- kč. Nevím nakolik by to vyšlo, kdybychom jsme si to organizovali sami, ale musím říct, že jsem rád, že veškeré formality, které jsou oproti cestování po Balkáně o dost náročnější, za nás zařídí cestovka.

Naše skupinka: Abych se zmínil o obsazení naší skupinky, jedeme čtyři – Viki, Jirka, Míša a já. Tedy ne, že bychom jeli jenom my čtyři, v celém „zájezdu“ bude samozřejmě více lidí, ale kolik, to bude jasné asi až v den odjezdu. Jaké to bude číslo, jsme se nedozvěděli, nejdřív jsme od někoho slyšeli 15, pak do dvaceti a nakonec taky že kapacita zájezdu se nemusí nutně naplnit.

Průvodci: Jako doprovod budeme mít dva průvodce z cestovou (pravděpodobně z Rajbasu). Teoreticky by to mělo fungovat tak, že jeden půjde s „rychlejší“ skupinkou a druhý s „pomalejší“, nicméně praxe se teprve ukáže.

Termín: byl předběžně stanoven na 3. – 25. července 2010. Prý se to ještě může o den dva posunout vzhledem k ukrajinsko – ruským jízdním řádům, ale teď, týden a půl před odjezdem nemáme žádnou opravnou informaci, takže termín asi opravdu platí.

Doprava: Sraz je v 8:00 v sobotu 3. července na autobusovém nádraží před hotelem Grand v Brně, nicméně naše cesta začíná už 2. července, tedy v pátek večer. To odjíždíme kolem osmé do Brna, kde přespíme v bytě u Míšiny ségry, což nám hodně pomůže, protože cestovat v sobotu ráno na osmou z Prahy do Brna, raději bych snad ani nechtěl vědět čas vstávání :-). Odtud pojedeme autobusem Student Agency do Prešova, dále autobusem do ukrajinského Užgorodu, potom vlakem přes Kyjev a dále do ruského Nevinnomyssk, následně vlakem nebo Maršrutami (jakési „sdílené taxi“, které jezdí po stanovené trase, ale v nepravidelných intervalech, ze zastávky zpravidla odjíždí až ve chvíli, kdy je plně obsazeno) do Čerkesska a nakonec přes Tebredu do Dombaje. Zpátky (po absolvování přechodu) to bude podobná trasa jen výjezdové místo z Kavkazu by měla být vesnice Vrchní Valkyrie a dále přes Pjatigorsk do Kyjeva (zbytek cesty už je stejný). Do Brna bychom se měli dostat v neděli 25. července kolem půl třetí ráno, takže ještě budeme muset vymyslet dopravu zpátky do Prahy.

Čvc 182009
 

Plán: I pro letošní rok jsme se rozhodli pro Rumunsko. Tentokrát je to dvojice na sebe navazujících pohoří Capatini a Paring. Capatini je pohoří nižší, dá se očekávat, že tam bude vylidněno asi tak jako loni v Tarcu a Godeanu (jen doufám v o něco lepší počasí :). Paring patří k nejvyšším rumunským pohořím, ale podle všeho, nebude tak zalidněné jako například loni Retezat

Mapy: Mapa Paringu se dá bez problémů pořídit v papírové podobě, Capatini ne, ale na netu se dá nalézt jedna moc pěkná, kvalitní a přehledná naskenovaná verze.

Doprava: Zvolili jsme opět vlakovou variantu, tentokrát čtyřmi spoji z Prahy přes Budapešť, Timisoara, Craiova do Rimnicu Vilcea Nord. Cesta zpět povede z městečka Petrosani a skoro jsem až nemohl uvěřit, že odtud vede do Prahy přímý spoj! Lístky nakoupíme opět přes bezkonkurenční Wasteels (cenu doplním).

Trasa: Vlakem se dopravíme do Rimnicu Vilcea, tedy městečka na jiho-východě pohoří Capatini. Odtud se nějakou alternativní dopravou (když budeme mít štěstí, tak autobusem, když ne, tak taxíkem) přepravíme do cca. 15 km vzdálené vesničky Baile Olanesti, odkud už začíná značená cesta údolím podél potoka Olanesti. Vystoupáme k soutěsce Cheia (nejužší v Rumunsku), kterou bychom si mohli prohlédnout nalehko (není zde doporučen pohyb s těžkým batohem). Naše další cesta by už měla vést na hlavní hřeben Capatini, jehož vrcholy se pohybují v nadmořské výšce 1900 až 2100, který se táhne od východu na západ. V sedle Curmatura Oltetului se přehoupneme do sousedního kratšího, ale vyššího pohoří Paring (2100 – 2500 m. n. m.) plného ples, snad ještě víc než v Retezatu. Na západním konci Paringu sestoupíme do podhorského městečka Petrosani, odkud nám jede vlak zpět do Prahy.